Vydržet

Jak moc se těším, až doma spláchnu všechnu tu nemocniční špínu. Až ten nepříliš povzbudivý měsíc zmizí v odtokové rouře. Ráno. Rána bývají neurčitá. V pět mě vzbudí téměř neslyšitelné odkapávání antibiotik nad hlavou a později už hlučnější toaleta nemocných staříků od vedle. Chodbou se začne v pravidelných intervalech rozléhat něco mezi kýcháním, pláčem a smíchem. Už mě to nerozesmívá jako první den. Ale je to vtipný. Dopoledne. Do úst a gest se mi hrne vzdor. Nesouhlas s tím promarněným časem mezi stěnami, mezi cizinci mluvícími stejným jazykem, a s bolestí ztuhlých a tolikrát propíchaných žil. Zásoba sprostých slov se zvyšuje. Ale vše teprve začíná.

Poledne. Většinou se potloukám někde v areálu nemocnice, uždibuji plody jedné malé švestky u LDN a přemýšlím nad životem brouka. Nevím co, snad naděje v lepší zítřky mě žene na pokoj, kde už slyším drnčení nádobí. Oběd. Zatím mě nikdy nezklamal. Vždycky byl odporný. Po černém humoru gastronomie opět upadám do sebelítostné letargie. Tupě zírám do monitoru a snažím se dělat něco smysluplného, což je většinou prohlížení fajnových selfíček z fajnových prázdnin u moře nebo na horách mých fajnových kamarádů na internetu. Několikrát hrubě zakleju a uléhám ke spánku. Naštěstí vždycky přijde. Odpoledne.

Odpoledne prospím spánkem beze snů. Podvečer. S těžce vytěženým optimismem sbíhám schodiště a pod dohledem dvou automatových pylonů vyjdu ven. Dlouhé a ostře ohraničené stíny, které vytváří zapadající slunce, osahávají postavičky v županech. Některé sedí sklesle na lavičce a hoví si ve stínu, jako by trpěly alergií na světlo. Jiné jsou vtlačené do malých kroužků postávajících a bodře se bavících spolupacientů. Jejich extrovertní povaha je otevřena světlu a kouři z nemocných úst. Jdu po mírném kopci k lavičce. Chvíli si čtu, chvíli rozjímám, chvíli koukám na špičky svých bot. V nájezdech alternativních choutek se snažím o pár jogínských chvatů, pozdravím slunce a pak s nadávkami a s bolestí na hrudi opět mizím ve zšeřelé budově.

Večer. Hledám. Hledám a nenalézám. Hledám teplé a inteligentní slovo moudrých knih a lidí. Pustím si slibně vypadající divadelní inscenaci románu, který bych možná měla znát. Za pár vteřin znechuceně měním nahrávku. Pak další a další… zavírají se mi oči. Jsem zoufalá. Chci něco poslouchat! Něco, co by mírně zvýšilo mou těžkou idiocii alespoň na mírnou imbecilitu. Nic. Všechno se mi zdá křečovité, teatrální a neupřímné. Vetřu si do kůže měsíčkovou mast. A usínám. Opět se mi nic nezdá.

Snažím se být pokorná. Ale možná je to to jediné, co mi chybí. Vyhýbám se lidem. Nemám si s nimi co říct. Mají až příliš rozsáhlý repertoár všedních problémů. Nesnažím se už dělat, že poslouchám. Jejich slova zaniknou dřív, než je postřehne mé vědomí. Stydím se za sebe. Upřímně se stydím za své slabošství a zlomyslnost, kterou přenáším na své nejdražší. Chování pubertálního spratka se stalo mou devízou. Nikdy nepřestanu. Je ve mně něco shnilého a podlého, co se nevytratí. Možná je to část, již má každý, ale někdo ji dokáže lépe potlačit. A někdo z té zkažené poloviny udělá svoji hlavní charakterovou vlastnost.

Proč zrovna já? Nebuď trapná. Tahle sebelítostivá otázka se mi zdá tak vlastní pro egocentrického člověka, že pochybuji o věrohodnosti slov těch statečných s osudem se peroucích osobností. Ale pravděpodobně opravdu takoví báječní a silní lidé existují. Nestydím se za to, že bych po měsíci upoutání na lůžko chtěla vše rezolutně ukončit. Nepovažuji to za slabost, ale za jakousi ryzí vlastnost každého z nás. S obdivem se klaním se lidem, kteří dlouhá léta pod tíhou těžké nemoci odolávají a dýchají.