Nedávno u nás skončil ramadán, třicet dní trvající největší islámský svátek. Ve zdejší zeměpisné šířce, na prahu saharské pouště, tento pohyblivý svátek (řídí se lunárním kalendářem) připadl na nejteplejší a nejsušší období v roce. Denní teploty se od dubna do června standardně drží nad (někdy hodně nad!) 40 °C, měřeno samozřejmě ve stínu, a noční jen výjimečně klesají pod 35 stupňů. Voda z kohoutku teče zatraceně horká a hodiny trvající výpadky elektrického proudu zajišťují kvalitní poticí kúru i bohatým, kteří žijí v klimatizovaných domech.
Jasně, můžete si pořídit generátor, ale brzy zjistíte, že když vám dojde palivo, mají všechny benzinky v okolí zrovna omezený výdej nebo rovnou přerušení dodávky. Jídlo ve vyhřáté lednici se zkazí během hodiny a vy si úpěnlivě přejete jediné: aby nepřestala téct voda. I na to ale většinou dojde.
Strašné, viďte… Představte si ale, že jako pravověrný muslim navíc v takových pekelných podmínkách od úsvitu do soumraku nejíte, a hlavně nepijete. Ani kapku vody, walou – nic! Během ramadánu se nepostí jen těhotné a menstruující ženy, malé děti a také lidé na dlouhých cestách. Těm se ale věřící muslimové v tomto devátém měsíci islámského kalendáře spíše vyhýbají. Při srovnání své denní spotřeby pitné vody (kolem 4 až 5 litrů) jsem došla k závěru, že obyvatelé Nigeru (z 98 procent muslimského vyznání) dehydrataci odolávají asi jedině silou náboženské víry.
Pro mě osobně začal ramadán vlastně až e-mailem, ve kterém šéf oznámil…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
