Jeden den v Istanbulu

Dlouhou dobu jsem vstával brzy ráno. Bylo to v Istanbulu, na asijském břehu Bosporu, v mém milovaném městě, které mě všude následovalo – a vzpomínka na ně se mi jako rozžhavené železo navždy vpálila do paměti. Každé ráno jsem vstával v čase modlitby a psal.

Už dlouho to tak není, ale pořád slyším hlas muezzina z mešity v Anadoluhisarı, který doléhá až k mé posteli. Hlas má kovový, občas chraplavý, jako by přicházel z hlubin věků. Prý mu jednou během zpěvu zazvonil mobil. Zlé jazyky ze čtvrti říkaly, že přerušil volání k modlitbě a odpověděl. Nic o tom nevím, ale musím přiznat, že nejsem takové ranní ptáče jako on. Vstávám teď mnohem později, řekněme kolem deváté.

Jak napovídá už název, Anadoluhisarı (Anatolská pevnost) je čtvrť, která se nachází na asijském břehu Bosporu. Nejstarší městská pevnost, již ve 14. století vybudoval sultán Bajezid I. řečený Blesk, se tyčí hned vedle mého domu.

Vlastně jde o náš rodinný dům, v němž trávím léto, často sám, protože moje žena a dcera odjíždějí k moři, na jih Turecka. Anadoluhisarı je ideálním místem pro psaní. Naproti, zcela přesně šest set metrů odtud (je to nejužší místo Bosporu), leží další pevnost, Rumelihisarı (Rumelská pevnost), kterou postavil sultán Mehmed II., jemuž říkáme Dobyvatel a který je nejvýznačnějším panovníkem otomanských dějin. Jeho jméno nese most, jejž postavili Japonci a který překlenuje Bospor a spojuje jeho břehy.

A nespojuje pouze břehy Bosporu či Asii a Evropu, ale také Západ a Východ. Nyní…