Básně

Hotel Kuzguncuk

podváděl jsem svůj domov s ulicí, nad sebou

měsíc, jsem třetím poschodím ulice

v této stříbrné čtvrti, moře se na mě dívá

a já jsem sám, s tváří obrácenou k moři

hej, měsíční dámo, nech mě být v tomhle hotelu Kuzguncuk

běž nahoru do ušlechtilého poschodí ke svým váženým hostům

já jsem jen život strávený ve službách vzpomínky

tohle je úplně první pobyt mé duše v hotelu

ve stejném pokoji, stejné posteli, stejném zrcadle

se poprvé navzájem vidíme, už žádné loučení

musím spávat s cizincem

nevyplouvej ze čtvrti této duše, měsíční dámo,

nejsem na tebe připravený, jsem na tvé straně

ať se nastěhuje kdokoli, nemůžu opustit svůj domov

v tomhle hotelu Kuzguncuk, s mnoha patry dobra

jako hvězdami letícími stále vzhůru, hej, měsíční dámo,

tohle dítě z jakéhosi místa, které si pamatuješ

tohle dítě z jakéhosi místa, které já musím zapomenout

Granátové jablko

zima se hrozivě blíží, pojďme ke granátovému jablku

tvář dne vychládá, pojďme ke granátovému jablku

možná bude mít co říct a nabídne nám

tisíc a jedno teplé slovo o létu

máme sucho na jazyku, vyjděme odtud

a pojďme ke granátovému jablku, domu tak zabydlenému

že si přeju, abychom tam žili taky

tenhle dům se hrozivě tyčí, každý pokoj

odchod, každé dítě, pevně zavřená krabice

neudržované zahrady: dělíce se kdysi o hrozen

byli jsme takoví přátelé, zahrady a vinná réva

jenže neviděný zloděj už obíral zahradu

o zeleň, zanechávaje révu holou

když surová ruka vstoupí do zahrady granátových jablek

bída dopadne nejdřív na jazyk, potom na maso

ale než jazyk vychladne a maso ucítí zranění

pojďme ke granátovému jablku pro zjevení vášně

dům jako granátové jablko, zahrada v zahradě

žena zahrada lásky, bláznivá popínavka

pojďme přilnout k její lásce, vydejme se ke granátovému
jablku hned teď

řekněme, že lásku jsme vyňali z planoucího granátového jablka

Dopis Bohu

1.

Právě jsem spatřil mraky

kupit se na obloze, Bože,

a viděl jsem, že

potají píšeš báseň.

2.

Občas na tebe myslím,

Bože, a trápím se.

Kočky, ptáci, mraky,

stromy, tráva, ryby,

dívky, chlapci, děti,

kdybys byl jen jejich,

ne Bůh celého

velkého lidstva!

3.

V občanské válce

je nejdřív zabit Bůh,

pak dobří lidé

mezi námi.

4.

Můj Bože, tolik stromů

tady máš

a tolik lidí,

kteří říkají: „V tomhle světě

není ani jeden strom,

který bych si sám

pro sebe zasadil.“

Kdyby ses někdy rozhodl

stvořit další strom,

prosím, ať je to

strom lidský.

5.

Odpusť mi, Bože,

když se dívám na hyenovité typy,

nemůžu uvěřit, že někteří lidé

byli stvořeni tebou.

6.

Mraky, které jsi mi ukázal,

Bože, zahlédl umělec

a pomyslel si, že ty jsi umělec!

7.

Moudrý natolik, aby zůstal na světě,

kočovný natolik, aby riskoval život

hledáním perly, a hluboký

natolik, aby se ztratil sám v sobě,

a prudký natolik, aby vytryskl

při nejmenší zmínce o vodě…

Kdo jsou lidé, když ne

mistři v zamávání na rozloučenou

všemu předtím, než to ztratí?

Ale Bože, hádám, že tys

nám zamával na rozloučenou dřív,

než jsme to stihli my.

8.

když hoří vesnice,

ticho světa zemře

šepot polibků zemře

když shoří les

když podpálí hotel

poezie zemře

smích dětství zemře

když město lehne popelem

kdokoli zapálí život,

Bůh zmrazí jeho srdce

na kus ledu

9.

Bože, buď zapomeň, že jsi stvořil tento svět,

nebo mě tu nenechávej tak zapomenutého

Ztracený bratr

Şahinu Şencanovi

Ach můj bože, můj pane, nech mě

žít ve svém domě o trochu déle,

bratr, kterého nosím uvnitř, je sám,

jakmile ho porodím, nezůstanu tady.

Ach můj bratře, moje ulice, nech mě

nést tě v sobě o trochu déle,

jakmile se vydáš na svou cestu,

budu ve světě zcela sám.

Ach můj živote, můj malý pokoji, nech mě

hledat cestu poezií o trochu déle,

až se duše naladí, kéž bych na této cestě

potkal mnoho ztracených bratrů.

Gazel tajemství

jako cedr přicházím z Východu lásky

na Východě jde lásku přejít jako poušť

kdybych přešel, byl bych opuštěn, bolestí bych se smál

všechno, co jsem neměl, nechal jsem v obchodě svět

nikdo nestál o zboží, jen o zraňující slova

kdybych mlčel, byl bych tázán, bolestí bych promluvil

co se týče tajemství vína, jsem opuštěný lokál

zbytečné se zlobit, svět je vrakoviště duší

kdybych se otevřel, byl bych zavřen, bolestí bych vyschnul

do čtyř bran jsem vplul jako mrak, zrcadlo mě ošálilo

zrcadlo, které neudrží rodinné stříbro, je černou ovcí

kdybych se podíval, byl bych zničen, bolestí bych padl

když tvá víra ve mně zemřela, dám ti volnost jít do světa

od chvíle, kdy jsme spolu přestali mluvit, nořím se hlouběji a hlouběji

jako novic jsem jen plakal, teď celý hořím bolestí, uvnitř i vně

Gazel sirotků

láska je pro ty, kdo mají srdce, slabí

jsou ti s holubičím srdcem, neboť srdce je křehké

zapomenuto je granátové jablko, zlomeno křídlo, možná

je voda mělčí než krev otrávená řečmi

můj bratře Hrante, můj granátově rudý plameni, byl jsem tebou

bohatší, než mé srdce bylo opět zlomeno

já v samah jeřábů, ty v tanci holubic

byli bychom básní při obřadech blues, takový byl náš sen

mužova země je jeho přítel, to jsem se dozvěděl

nestvořil i Bůh svět proto, aby mu byl přítelem?

země umírá s každým přítelem, s každou slzou

znovu Bůh a tisíc jeřábů na každou holubici

v srdci nejsme Turci ani Kurdové nebo Arméni

otec se nepostará, ach Hrante, jsme všichni sirotci

ne jako rozpůlené granátové jablko, naše srdce

jsou zlomená a my osiřelí

Přeložila Zuzana Gabrišová.