Hotel Kuzguncuk
podváděl jsem svůj domov s ulicí, nad sebou
měsíc, jsem třetím poschodím ulice
v této stříbrné čtvrti, moře se na mě dívá
a já jsem sám, s tváří obrácenou k moři
hej, měsíční dámo, nech mě být v tomhle hotelu Kuzguncuk
běž nahoru do ušlechtilého poschodí ke svým váženým hostům
já jsem jen život strávený ve službách vzpomínky
tohle je úplně první pobyt mé duše v hotelu
ve stejném pokoji, stejné posteli, stejném zrcadle
se poprvé navzájem vidíme, už žádné loučení
musím spávat s cizincem
nevyplouvej ze čtvrti této duše, měsíční dámo,
nejsem na tebe připravený, jsem na tvé straně
ať se nastěhuje kdokoli, nemůžu opustit svůj domov
v tomhle hotelu Kuzguncuk, s mnoha patry dobra
jako hvězdami letícími stále vzhůru, hej, měsíční dámo,
tohle dítě z jakéhosi místa, které si pamatuješ
tohle dítě z jakéhosi místa, které já musím zapomenout
Granátové jablko
zima se hrozivě blíží, pojďme ke granátovému jablku
tvář dne vychládá, pojďme ke granátovému jablku
možná bude mít co říct a nabídne nám
tisíc a jedno teplé slovo o létu
máme sucho na jazyku, vyjděme odtud
a pojďme ke granátovému jablku, domu tak zabydlenému
že si přeju, abychom tam žili taky
tenhle dům se hrozivě tyčí, každý pokoj
odchod, každé dítě, pevně zavřená krabice
neudržované zahrady: dělíce se kdysi o hrozen
byli jsme takoví přátelé, zahrady a vinná réva
jenže neviděný zloděj už obíral zahradu
o zeleň, zanechávaje révu holou
když surová ruka vstoupí do zahrady granátových jablek
bída dopadne nejdřív na jazyk, potom na maso
ale než jazyk vychladne a maso ucítí zranění
pojďme ke granátovému jablku pro zjevení vášně
dům jako granátové jablko, zahrada v zahradě
žena zahrada lásky, bláznivá popínavka
pojďme přilnout k její lásce, vydejme se ke granátovému
jablku hned teď
řekněme, že lásku jsme vyňali z planoucího granátového jablka
Dopis Bohu
1.
Právě jsem spatřil mraky
kupit se na obloze, Bože,
a viděl jsem, že
potají píšeš báseň.
2.
Občas na tebe myslím,
Bože, a trápím se.
Kočky, ptáci, mraky,
stromy, tráva, ryby,
dívky, chlapci, děti,
kdybys byl jen jejich,
ne Bůh celého
velkého lidstva!
3.
V občanské válce
je nejdřív zabit Bůh,
pak dobří lidé
mezi námi.
4.
Můj Bože, tolik stromů
tady máš
a tolik lidí,
kteří říkají: „V tomhle světě
není ani jeden strom,
který bych si sám
pro sebe zasadil.“
Kdyby ses někdy rozhodl
stvořit další strom,
prosím, ať je to
strom lidský.
5.
Odpusť mi, Bože,
když se dívám na hyenovité typy,
nemůžu uvěřit, že někteří lidé
byli stvořeni tebou.
6.
Mraky, které jsi mi ukázal,
Bože, zahlédl umělec
a pomyslel si, že ty jsi umělec!
7.
Moudrý natolik, aby zůstal na světě,
kočovný natolik, aby riskoval život
hledáním perly, a hluboký
natolik, aby se ztratil sám v sobě,
a prudký natolik, aby vytryskl
při nejmenší zmínce o vodě…
Kdo jsou lidé, když ne
mistři v zamávání na rozloučenou
všemu předtím, než to ztratí?
Ale Bože, hádám, že tys
nám zamával na rozloučenou dřív,
než jsme to stihli my.
8.
když hoří vesnice,
ticho světa zemře
šepot polibků zemře
když shoří les
když podpálí hotel
poezie zemře
smích dětství zemře
když město lehne popelem
kdokoli zapálí život,
Bůh zmrazí jeho srdce
na kus ledu
9.
Bože, buď zapomeň, že jsi stvořil tento svět,
nebo mě tu nenechávej tak zapomenutého
Ztracený bratr
Şahinu Şencanovi
Ach můj bože, můj pane, nech mě
žít ve svém domě o trochu déle,
bratr, kterého nosím uvnitř, je sám,
jakmile ho porodím, nezůstanu tady.
Ach můj bratře, moje ulice, nech mě
nést tě v sobě o trochu déle,
jakmile se vydáš na svou cestu,
budu ve světě zcela sám.
Ach můj živote, můj malý pokoji, nech mě
hledat cestu poezií o trochu déle,
až se duše naladí, kéž bych na této cestě
potkal mnoho ztracených bratrů.
Gazel tajemství
jako cedr přicházím z Východu lásky
na Východě jde lásku přejít jako poušť
kdybych přešel, byl bych opuštěn, bolestí bych se smál
všechno, co jsem neměl, nechal jsem v obchodě svět
nikdo nestál o zboží, jen o zraňující slova
kdybych mlčel, byl bych tázán, bolestí bych promluvil
co se týče tajemství vína, jsem opuštěný lokál
zbytečné se zlobit, svět je vrakoviště duší
kdybych se otevřel, byl bych zavřen, bolestí bych vyschnul
do čtyř bran jsem vplul jako mrak, zrcadlo mě ošálilo
zrcadlo, které neudrží rodinné stříbro, je černou ovcí
kdybych se podíval, byl bych zničen, bolestí bych padl
když tvá víra ve mně zemřela, dám ti volnost jít do světa
od chvíle, kdy jsme spolu přestali mluvit, nořím se hlouběji a hlouběji
jako novic jsem jen plakal, teď celý hořím bolestí, uvnitř i vně
Gazel sirotků
láska je pro ty, kdo mají srdce, slabí
jsou ti s holubičím srdcem, neboť srdce je křehké
zapomenuto je granátové jablko, zlomeno křídlo, možná
je voda mělčí než krev otrávená řečmi
můj bratře Hrante, můj granátově rudý plameni, byl jsem tebou
bohatší, než mé srdce bylo opět zlomeno
já v samah jeřábů, ty v tanci holubic
byli bychom básní při obřadech blues, takový byl náš sen
mužova země je jeho přítel, to jsem se dozvěděl
nestvořil i Bůh svět proto, aby mu byl přítelem?
země umírá s každým přítelem, s každou slzou
znovu Bůh a tisíc jeřábů na každou holubici
v srdci nejsme Turci ani Kurdové nebo Arméni
otec se nepostará, ach Hrante, jsme všichni sirotci
ne jako rozpůlené granátové jablko, naše srdce
jsou zlomená a my osiřelí
Přeložila Zuzana Gabrišová.
Básník, esejista, doyen současné turecké poezie pocházející z Eskişehiru na severozápadě země. V Ankaře vystudoval sociologii a jako odborný asistent působil na Anatolské univerzitě. Publikoval šestnáct básnických sbírek: 40 Şiir ve Bir (40 a jedna báseň), Keder Gibi Ödünç (Výpůjčka jako smutek) nebo Üzgün Kediler Gazeli (Gazel o smutných kočkách). Vedle toho mu vyšla desítka esejistických knih a kniha pro děti. Žije v Istanbulu, živí se jako reklamní textař a vyučuje kreativní psaní.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].