Světa knihy čas

Vstávání bez dětí je posunuté, jak se na slunnou neděli, notabene v Praze sluší. Ač pražský nakladatel, momentálně již nějaký čas do Prahy dojíždím jen nepravidelně. Nicméně je květen, Světa knihy čas, a my nemůžeme na přehlídce chybět.

Zatímco žena vyráží za příbuznými, já mířím na Vinohrady, kde máme příruční skládek a kde doplňuji, co poberu do tašek. Je již čtvrtý a poslední den přehlídky a nechci, aby to na našem stánku vypadalo jako u snědeného krámu. Díky naditým látkovým taškám mi paní v tramvaji přeje, ať se nám na veletrhu daří. To potěší – kontakt se čtenáři a vystrčení jinak notně shrbené hlavy zpoza monitoru a také a hlavně: desítky a desítky setkání s přáteli a kolegy…

Končící týden je plný zjištění, tak např. z Hospodářských novin pozvánku a recenzní výtisky s politováním odmítají: zrušili kulturní rubriku! To mě šokuje, noviny bez kultury vnímám jako noviny bez sportu či počasí… Kupuji kávu, jejíž cena je poněkud letištní: zatímco se jednotliví nakladatelé předhánějí ve slevách, hipsterské hranolky či hamburger na Výstavišti dosahují ceny lepších restaurací.

Rovnám a doplňuji knihy v našem stánku. Začínám také hledat naši eKasu, kterou jsme si loni pořídili v očekávání druhé vlny EET. Jenže terminál nemohu najít. Volám kolegovi, který večer stánek zavíral, leč nepochodím. Prodávám první knihy na improvizované čárky do papírového archu, mimochodem být v režimu EET, tak teď rozhodně nefiskalizujeme, jak praví zákon.

Přichází známý moderátor TV pořadu o literatuře, nabízím mu výtisky novinek (ušetříme za posílání). Smutně odvětí, že pořad právě zrušili, prý malá sledovanost a příliš intelektuální záběr, s čímž sám – s překvapivou sebekritikou – nemůže souhlasit… Ach jo.

Zastavuje se u stánku kolegyně z Baobabu: jim chybí elektrorozvaděč, díky kterému v předchozích dnech ozvučili bezmála dvě desítky pořadů! Docházíme k závěru, že policii asi moc smysl volat nemá: strávíme půl dne papírováním, výsledek na 90 procent nijaký, zkazíme si neděli. Stan je nepojistitelný. Blokuji kasu u poskytovatele, operátorka napovídá, že policie by mohla zařízení podobně jako ukradený telefon dopátrat díky simce. To mi přijde smysluplné, a tak tedy policii zavoláme. Jen co odjede izraelský velvyslanec, přichází věc vyšetřit. Policista je celkem sympatický, ale snaží se kvalifikovat věc jako beznadějnou a mám pocit, že od podání vysvětlení na blízké služebně nás chce spíše odradit. Nelíbí se mi, abychom systémově mávali rukou nad něčí nenechavostí, a tak příslušníka namísto nivelizace škody zaskakuji idiomem „průchod spravedlnosti“ a na stanici se odebíráme.

Debata s tamním kolegou je tristní, až absurdní, řešíme okolostojičnosti a jsme terčem výsměchu. Nabývám pocitu, že jsme něco provedli spíše my, a lituji, že jsme to šli ohlásit. Je to snad systematická arogance, abychom příště opravdu neměli chuť vyhledat takovouto „pomoc a ochranu“. Představím-li si, že zde by měl třeba někdo nahlásit znásilnění, je mi mdlo.

Sepíšeme protokol, předám stánek definitivně kolegům, rozloučím se a běžíme se ženou na výstavu Josefa Koudelky a do univerzitního kampusu na komornější výstavku Jiřího Gruse. Obé nás přivede na jiné myšlenky, koupíme vodu do vlaku a už spěcháme do Opavy. Naštěstí s námi nejedou rowdies, kteří včera Prahu obšťastnili vyhlížením prvoligového postupu.

Filip Tomáš,

nakladatelství Akropolis