Jako nadšenec, který minulý týden věnoval koukání na hokej nějakých dvacet hodin života, si autor Pravdy a lásky po dalším čtvrtfinálovém vyřazení národního týmu musí jednu méně příjemnou pravdu přiznat. Emoce vložené do ledního hokeje se budou vracet stále klopotněji.
Dílem je to jistou bizarností tohoto sportu, danou závislostí na klimatických podmínkách. Led se dá sice vyrobit uměle a schovat pod střechu, potřebná masovost a tradice, jimiž je nutné trvalé úspěchy podepřít, se bez přízně počasí vytvořit nedají. A počasí Česku nepřeje.
Potíž je i v tom, že hokej je sportem pro bohatší část společnosti. David Pastrňák se sice dostal mezi třicet nejlepších hráčů světa z prostředí rodiny vedené rozvedenou mámou pracující na benzinové pumpě, to ale na věci nic nemění. Přihlásit dítě do dobrého oddílu, odkud vede cesta k profesionální smlouvě, znamená platit desítky tisíc korun ročně za ledy, za cesty na zápasy, za nákup výstroje a hokejek.
Pokud tohle rodiče zvládnou, musejí často přihlížet, jak talent jejich dětí brzdí podfinancované oddíly, zastaralé herní výuky, nervózní, málo placení trenéři a ambiciózní rodiče, kteří svými nároky dokážou jiné otrávit. Metodici sice mohou namítat, že v žákovském hokeji není rozumné počítat branky a přihrávky, protože to demotivuje ty méně úspěšné, kteří se přitom mohou s růstem rychle zlepšit. Ambiciózní rodiče přesto vše sledují, body si počítají sami a pak vyžadují jejich zohlednění v nasazování dětí do hry.
[pull-quote author…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
