Česko má zvláštnost, o níž se málo ví: jsme jedna z mála zemí (možná jediná), která oficiálně nepoužívá termín drogová politika, ale protidrogová politika. Jako by záměrem státu bylo omamné a psychotropní látky eliminovat, nikoli co nejlépe regulovat. Je to špatně zvolený slovník: užívání drog se vymýtit nedá a tvrdá represe vždy napáchá víc škody než užitku.
V realitě to naštěstí u nás už nějaký čas neplatí. Česko postupně přijalo racionální model, který se snaží hlavně minimalizovat rizika spojená s užíváním, výrobou a distribucí narkotik. Naše politika v téhle oblasti patří k tomu nejlepšímu, co můžeme světu nabídnout. A nejvyšší státní úředníci zodpovědní za tuto oblast, tedy národní protidrogoví koordinátoři, rozumný přistup vždycky ctili a v divokých devadesátých letech o něj sváděli bitvy s represivně naladěnými politiky.
Tohle měl Jindřich Vobořil, jenž po osmi letech z rodinných důvodů odchází z této funkce, jednodušší, ilegální drogy takřka zmizely z veřejné debaty. Jeho přínos ovšem spočívá v něčem jiném. Jako první výrazně rozšířil pozornost svého úřadu vůči legálním kratochvílím – alkoholu, tabáku a hazardu.
A měl pro to dobré důvody. V oboru adiktologie se optimální přístup k látkám měnícím vědomí nebo k činnostem způsobujícím závislost často ilustruje grafem ve tvaru písmene U. Vodorovná osa označuje míru tolerance/represe, svislá vzniklé škody. Vtip je v tom, že oba krajní přístupy (tedy tvrdá prohibice a volný trh) jsou pro společnost a její zdraví…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
