Mrtví u plotu v Gaze

Pro diváky široko daleko to musel být šokující zážitek. Například Al-Džazíra, televize s globálním dosahem, jej zprostředkovala tak, že rozdělila obrazovku na půl. Na jedné straně probíhalo slavnostní otevření nové americké ambasády v Jeruzalémě, akce plná nastrojených VIP v čele s Ivankou Trump. V druhé polovině obrazovky běžely záběry z místa vzdáleného pouhých osmdesát kilometrů, z hranice mezi Izraelem a Pásmem Gazy. Snajpři izraelské armády zalehnutí na vysokých hliněných bariérách stříleli do davu lidí shromážděných podél hraničního plotu.

Nebyly to obrázky, které přivádějí diváky do klubu přátel Státu Izrael, zvlášť poté, co agentury publikovaly čísla: izraelští vojáci zastřelili toho dne desítky Palestinců, zhruba tři tisíce lidí hlásily zranění, často způsobené střelbou do nohou. To vše při protestech konaných v jednom z velmi nehostinných území světa. Lidí živořících v hustě osídleném, polopouštním, uzavřeném pásmu země bez dostačující lékařské péče, možnosti vzdělání, práce (44 procent obyvatel Gazy je nezaměstnaných) a perspektivy.

Střelba do lidí je čin, pro který se těžko hledá omluva, zvlášť pokud výslednou bilanci hodnotíme z perspektivy evropské tradice humanismu. Desítky mrtvých a tři tisíce zraněných je masakr. Tímhle slovem ale debata o událostech na prašném pomezí mezi Pásmem Gazy a Izraelem nekončí, spíš začíná. Události v Palestině, v níž před 70 lety i českým přičiněním vznikl židovský stát, totiž nikdy nebyly černobílé a nejsou ani teď.