Jsem vlastenec!

Jaroslav Foldyna oživil český veřejný prostor nejen novým spojením „dát někomu jazyk“. V jímavém videu, které sám natočil, navíc už poněkolikáté informoval překvapenou veřejnost, že je vlastenec. Už to samo o sobě je zajímavé sdělení. Nejsou snad vlastenci všichni? Jistě, možná se najde pár lidí, kteří svoji zemi nemají rádi, ale nepochybně by většina uvedla, že ano. Proč tedy má někdo potřebu zdůrazňovat, že je vlastenec?

Panu Foldynovi šlo zřejmě o to ukázat, že zatímco on jím je, ostatní nejsou. Chtěl by tedy určovat, kdo je skutečný vlastenec, a kdo není. Pak se ale nabízí logická otázka: Učinil někdy Jaroslav Foldyna něco, co by nám automaticky vyloudilo z úst: To je ale vlastenec? I přes namáhavou práci se nám to nepodařilo vypátrat.

Nicméně není důvod se jakkoli panu Foldynovi smát nebo ho za to kritizovat. Prostě žijeme v době, která je velmi luxusní pro jakékoli verbální „hrdinství“. V Česku je dnes možné vlastně říct cokoli (ostatně ve svém videu pan Foldyna několikrát prokazatelně lhal, a nic) a vzhledem k tomu, že žijeme v míru, nelze své vlastenectví prokazovat ani na bitevním poli.

Už Karel Havlíček Borovský psal, že u nás se pěstuje spíše rétorické „vlastenčení“ než praktická činnost. Tomáš G. Masaryk pak na Havlíčka navazoval a dodal: „Vlastenectví se koná, vlastenčení se mluví.“ Ostatně Masaryk je nejlepším příkladem rozdílu těchto termínů, zatímco ostatní v druhé polovině 19. století při nádechu říkali vlastenec a při výdechu národ, on se silným slovům vyhýbal a pracoval na zlepšení situace své země (například v té době inicioval vznik akademie věd). A byl přitom označován za zrádce národa, protože nabízel i nepříjemné zrcadlo zdejší malosti.

V roli prezidenta pak říkal, že je třeba méně mluvit a více pracovat na lepším chodu státu a pomáhat druhým. A i dnes platí, že kdo se ohání silnými vlasteneckými výrazy, zakrývá spíše vlastní nemohoucnost.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery

šéfredaktor