Od druhé světové války snad neexistuje surreálnější příběh než ten, který prožili španělští partyzáni zvaní maquis. Jejich naděje, že konec fašismu v Evropě přinese i konec frankismu, se rozplynula v bitvě v údolí Arán v roce 1944: byli poraženi Frankovými gardisty a jejich spojenci a museli se rozptýlit v horách, kde přežívali a doufali ve vítězství – v některých případech až do poloviny šedesátých let.
Osud jedné takové skupinky zpracoval ve své proslulé prvotině Vlčí měsíc z roku 1985 španělský prozaik a básník Julio Llamazares. Kniha se stala předlohou pro stejnojmenný film a s velkým zpožděním nakonec vychází v českém překladu, který zdařile zprostředkovává její výjimečnost. Tedy sílu jazyka a básnivých obrazů, skrze něž se autor ptá, kam lze zajít při záchraně svého života.
Bolestná melancholie
Přestože Llamazares nepracuje přehnaně s politickým kontextem a soustředí se na osamění a postupnou proměnu partyzánů ve štvaná zvířata přežívající ve smradlavých norách, je nutné aspoň částečně znát historický kontext. Oddíly maquis vznikly v roce 1939 po porážce republikánských vojsk: stovky tisíc bojovníků i civilistů přešly hranice s Francií a někteří bojovali v řadách francouzského odboje; samo slovo maquis ostatně pochází z francouzštiny a nazývali se tak i francouzští partyzáni. Když se druhá světová válka blížila ke konci, přešli španělští maquis zpět do vlasti, do horských oblastí a snažili se odtud organizovat protifrankistický odboj.
Proti…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
