Na mezinárodní letiště přilétá Pelé. Mezi čtyřicetitisícový dav se spouští z helikoptéry Santa Claus. Pod deštníky se na plážích sluní slečny v bikinách. Rodiny nakupují boty Baťa v nových obchodních centrech. V ulicích pyšní chlapi předvádějí své mercedesy a před kinem Cinerama je dlouhá fronta na novou bondovku Goldfinger. Společně s Anisem obracíme křídové listy knihy Čistá nostalgie, která zachycuje nedávnou podobu Paříže Východu. Tak se říkalo Bejrútu, než ho na 15 let obrátila vzhůru nohama občanská válka. Násilnosti skončily až v devadesátých letech.
Město povstává z popela, tyčí se nad ním desítky ramen jeřábů, staré domy ustupují záplavě kancelářských a obytných budov, centrum se intenzivně vertikalizuje, roste do výšin. „Tohle město je dokonale rozpolcené, je to tu samý kontrast,“ říká mi čerstvě třicetiletý stavař Anis. „Jsme otevření Západu, ale zároveň jsou tu silně zakořeněné blízkovýchodní tradice,“ dodává. Bejrút je na první pohled město, které žije divoce a kde se také divoce mísí kultury, náboženství, ideje a vášně.
Křesťanská čtvrť Aschrafia je plná udržovaných vitrínek s Pannou Marií a zároveň je jih města pod kontrolou hnutí Hizballáh a zdi jsou polepené plakáty „mučedníků“ z řad tohoto militantního hnutí. V jiných čtvrtích zlatá mládež utrácí na bulvárech plných hlučných barů a kluby pořádají divoké večírky. Na přímořské promenádě skotačí děti západních expatů, rodičů ze zemí Perského zálivu, z Bangladéše, z Etiopie… Na ulici…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu