Když mlaskání bolí

Začneme příběhem. Jeho téma je ovšem natolik delikátní, že aktéry raději zachováme v anonymitě. Takže: nejmenovaný autor jistého psychologického sloupku v jistém časopise při jídle trochu mlaská. Nemůže za to, ústa drží způsobně zavřená, atypická akustika jeho dutiny ovšem vytváří při chroupání tak silné rezonance, že pronikají ven. A dráždí jeho manželku.

Zdánlivě nevinný problém už několikrát při rodinné večeři eskaloval. Partneři se navzájem obviňovali z bezohlednosti, vzduchem létaly urážky a špagety. Rodinné drama, které mohlo nakonec dopadnout všelijak, se ovšem minulý týden dočkalo naděje na šťastný konec. Onen strávník zjistil, že jeho žena pravděpodobně trpí lehčí formou neurologické poruchy, jež si v poslední době razí cestu k oficiálnímu lékařskému uznání. Jmenuje se misofonie a pro blaho všech podobných rodin se s ní dnes seznámíme.

Pryč z místnosti

Misofonie znamená averzi vůči určitým zvukům, obvykle nepříliš výrazným a produkovaným jinými příslušníky homo sapiens. Může to být zmíněné mlaskání nebo také smrkání, srkání, funění, kašlání, ale i stříhání nehtů, cvakání propisovačkou nebo kapání vodovodního kohoutku. Někomu vadí jeden takový zvuk, jiný misofonik může být alergický na široké spektrum.

Experti tenhle problém dlouho zlehčovali nebo jej interpretovali coby projev odporu k autorům oněch zvuků jako takovým. Dávalo to smysl. Pokud vás někdo štve, je pravděpodobné, že vám budou vadit i jeho akustické projevy. Jistou zdrženlivost v uznání…