Václav Hollar 1606–1677: Kresby

Sousloví „soupisový katalog“ zní podobně atraktivně jako účetní uzávěrka. To ovšem neznamená, že publikace Aleny Volrábové vydaná jejím zaměstnavatelem, pražskou Národní galerií, atraktivní není. Specialistka na ikonografii raného novověku v ní zúročila několikaletý, doslova detektivní průzkum veškerého dostupného kreslířského díla, které tu zbylo po předchůdci všech českých „selfmademanů“ působících na mezinárodní scéně.

Když autorka před jedenácti lety připravovala reprezentativní výstavu Václava Hollara (1606–1677), zjistila, že na rozdíl od jeho proslulého grafického díla nemáme k dispozici vyčerpávající soupis jeho neméně fenomenální kreslířské tvorby. Teď už díky ní existuje. Na šesti stovkách kreseb roztroušených po světových sbírkách dokládá, jak výjimečným zjevem v našich dějinách Hollar byl.

Do ciziny za prací

Hollarův hrob najdeme ve Westminsteru. V Anglii také zůstala spousta jeho kreseb, za nimiž se musela kunsthistorička Volrábová při přípravě publikace osobně vydat. V reprodukované podobě se tak nyní vracejí do Hollarovy pravlasti. Ale stejně záslužný a zajímavý je příběh, který s jejich pomocí vypráví – včetně toho, že se snaží opravit i letité mýty kolem Hollara.

Tak třeba hned důvod jeho odchodu z rodné Prahy. Jak známo, narodil se do končící rudolfinské doby, kdy se nad městem štědrým k umění a umělcům začala stahovat mračna. Hollar starší se coby císařský úředník hlásil k Jednotě bratrské, jejíž učení zakázalo Obnovené zřízení zemské – po…