Dopis z Windhoeku

Po mezipřistání v angolské Luandě, kde v šest ráno vystupují cestující spíš s obchodními i dobrodružnými hospodářskými zájmy, zůstávají po nočním letu z Amsterdamu na palubě nejvíc turisté středního a staršího věku, i pár namibijských Němců nebo Afrikánců, kteří se vracejí domů. Míříme pak dvouhodinovým letem s lehčí snídaní na Hosea Kutako Airport vedle Windhoeku.

V Namibii vítá velká africká obloha v každém ročním období. Tenhle kus světa má největší počet slunečných dnů v roce a žádné průmyslové emise. Čisto, slunečno a modro s ovčími obláčky. Roční období se pozná podle vyschlé šedohnědé vegetace v době zimního sucha v červenci a srpnu nebo masivně zelené krajiny v době dešťů. Ty se ovšem v posledních letech opožďují o tři měsíce do března – kvůli stále citelnější klimatické změně.

Namibie turisty táhne exotikou různých časových pohledů na vývoj Země bez zásahu člověka. Lze tedy vidět Zemi netknutou miliony let před lidskou existencí, krajinu i přírodu vyvíjející se tisíce let mimo náš činorodý dosah, a troufnu si tvrdit, že i Zemi za horizontem naší civilizační existence. Leží tu rozlehlé plochy geologicky staré stovky milionů let, vyvřelé nebo erodované, příroda bez lidské kultivační aktivity stará stovky tisíc let i svět planetární minulosti, který se vám otevře na noční obloze. Vědomě či nevědomě jsou to asi tyhle extrémní zážitky různých časových dimenzí – daleko před, mimo a za naším bytím –, které tu na vás dolehnou a které sem mnoho cestovatelů táhnou znovu…