Dnes po dlouhé době vstávám s budíkem, nemůžu si přispat do sytosti jako obvykle. Nebývalo tomu tak vždy. Chodila jsem denně do práce od 7 hodin, předtím připravit svačiny, udělat snídani rodině a sama se nasnídat a vyběhnout do nového dne.
Teď, co mám rakovinu prsu, se můj život od základu změnil. Dnes v 8 hodin mám na onkologii třetí cyklus chemoterapie, čeká mě jich celkem osm, pak operace a ozařování. Jsem nervózní už od včerejšího večera, bojím se, popoháním svého muže, který mě bude odvážet, nejmladší dceři je už deset let, takže se naštěstí umí vypravit do školy sama. Beru si lék na uklidnění, pomůže mi překonat úzkost a v celkem dobré náladě dorazit do nemocnice.
Nejdřív odběr krve kvůli kontrole krevního obrazu a pak hurá na onkologii. Nepřestanu obdivovat pozitivní atmosféru, která tam hlavně díky personálu vládne. Obrovská ochota pomoci snad s čímkoli, empatie, dobré slovo a dobrá rada, ochota naslouchat, úsměv, povzbuzení, veselost a humor… Nechápu, kde na to mohou pořád brát energii.
V ambulanci spolknu lék proti nevolnosti, probereme můj zdravotní stav, dojde i na pochvalu mojí nové paruky a naštěstí nic nebrání nechat naředit v lékárně moje koktejly cytostatik a jít na to.
Můžu si vybrat místo v aplikační místnosti, dostanu stoličku pod nohy a do ruky citlivě píchnutou kanylku. Povídám si s okolními pacienty a se sestřičkou a za zhruba hodinu a půl to mám za sebou. Můžu jet domů se svým trpělivým mužem, vzal si kvůli mně v práci dva dny volna (jež si po zásluze jako OSVČ sám odpracuje). Za půl hodiny už ležím doma ve své posteli v očekávání věcí příštích. Pomalu nastupuje chřipkovitá únava a vlny nevolnosti, které se mi daří zahnat střídavým popíjením koly a zázvorového čaje. Manžel je se mnou, přináší mi oběd a rozptyluje mě, za což jsem moc ráda.
Také beru telefon a volám svým dvěma sestřenicím. Včera jsem byla na onkogenetickém vyšetření, kde jsem se dozvěděla informace důležité i pro příbuzné, a chci jim je sdělit. O své nemoci už můžu mluvit celkem bez problémů, tento rozhovor jsem absolvovala nesčetněkrát. Nejhorší to bylo úplně na začátku, nevěděla jsem, komu to říct a jak. Říct to dětem? Rodičům? Kamarádkám a kamarádům? Nadřízeným v práci? Řekla jsem to prakticky všem buď já sama, nebo můj manžel a sestry. Moc mi v tom poradili na lince a potom v poradně společnosti Mamma HELP, kterou jsem vyhledala hned druhý den po sdělení diagnózy, protože jsem nevydržela jenom sedět sama doma a brečet a brečet.
Odpoledne přichází dcera z kroužku, obě jsme unavené, a tak budeme odpočívat každá zvlášť. Ale zítra uděláme úklid v dceřině pokoji s cílem najít zašantročenou buzolu, protože v neděli jde na závody v orientačním běhu. Potom mi ukáže novou hru, kterou právě začala hrát na tabletu, a když bude čas, podíváme se spolu i na něco na YouTube.
Dnes večer se s mužem ještě díváme na zprávy, já pak pokračuji ve sledování debaty ohledně navrhovaného změkčování zákona o omezování kouření a je mi z toho trochu smutno. Potom si sedám k počítači a píšu tenhle text.
Rakovinu jsem ve svém věku nečekala a nebyla jsem na to připravená, ale to snad ani nelze být. Pořád hledám odpovědi na spoustu otázek a rekapituluji svůj dosavadní život. Naštěstí je spousta lidí, kteří mi nabídli pomoc a dobré slovo, a já chci svým příkladem nějak pomoct i jim. Svou otevřeností, vděčností, přátelstvím. Hodně žen v mém okolí si začalo zařizovat preventivní vyšetření prsu. Tak snad jim to pomůže, abychom všechny mohly naplnit a prožít šťastně svůj život tak, jak jsme si to vždycky přály a plánovaly.
Jarmila Vavřinová, lékařka
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
