Příběhy mimo reflektory

Pro celou generaci fanoušků v předlistopadovém Československu to byl vytoužený okamžik. Událost, na kterou se vzpomíná dodnes: 5. října 1985 vystoupila v pražském kulturním středisku na sídlišti Opatov zpěvačka Nico. Ojedinělý ilegální koncert západní hvězdy za železnou oponou byl pro zdejší prostředí o to důležitější, že šlo o vystoupení někdejší členky The Velvet Underground – kapely, která měla zásadní vliv na žánrové formování předlistopadového hudebního undergroundu. Co však byl vytoužený splněný sen pro publikum, mohla být noční můra pro zpěvačku na pódiu.

Částečně také o tom pojednává film italské režisérky Susanny Nicchiarelli nazvaný Nico, 1988, který s uměleckou licencí sleduje poslední tři roky života někdejší legendy a opěvované múzy newyorské scény. Na loňském benátském festivalu získal cenu za nejlepší film v sekci Horizonty a na začátku dubna vstoupil do našich kin. Pražskému koncertu je tu věnováno bezmála patnáct minut a pobyt Nico na opatovském pódiu je tím nejeuforičtějším momentem filmu, ale vše okolo má k radosti daleko.

Mohl to být obvyklý portrét obdivované hudební ikony, jaké bývalo zvykem točit ještě v devadesátých letech, ale Nico, 1988 nabízí pohled na vrstevnatější část života dohasínající hvězdy. Vrcholné chvíle s The Velvet Underground zcela pomíjí a soustředí se na méně okázalé chvíle ústupu ze slávy a stárnutí. Právě tím se trefuje do silného trendu posledních let, kdy hudební témata prosakují takřka do všech ostatních…