Bylo to mocné puzení
Zbyšek Sion je čerstvě osmdesátiletou žijící ikonou české malby. Jeho obrazy v aukcích dosahují na sedmimístné sumy, jeho samotného však peníze nezajímají: svým dílem totiž sugestivně zaznamenal atmosféru 20. století, jehož přežití pro něj bylo tou největší odměnou.
Na vaší aktuální retrospektivě v klatovské Galerii U Bílého jednorožce jsem od jedné návštěvnice zaslechl, že teprve vaše obrazy namalované po roce 1989 na ni nepůsobí depresivně. Co říkáte na tento postřeh?
Jako depresivní bych je určitě nepojmenoval. Pozitivní na nich je přece už jenom fakt, že jsem tehdy vůbec něco vytvářel. Celá ta doba předtím byla depresivní. A já maloval tak, aby o ní v mých obrazech zůstalo svědectví.
V rodné Poličce vám zároveň k osmdesátinám uspořádali výstavu z vašich vůbec prvních obrazů. V polovině padesátých let jste maloval pijáky v nálevnách, hráče kulečníku nebo tanečníky na jazzové zábavě. Byla to tedy zcela jiná tvorba, než byl socialistický realismus, tehdy jediný oficiálně povolený směr.
Vládnoucí režim chtěl mít umění optimistické. Představovali si, že se budou dělat samí úderníci a hrdinové socialistické práce. Ale musím říct, že tehdejší profesoři na Akademii výtvarných umění nám nic nevnucovali. Pamatovali ještě první republiku.
Na akademii jste nastoupil v roce 1958 a záhy jste začal vytvářet na svou dobu radikálně abstraktní kompozice, které jste ale musel dělat tajně, aby vás nadřízení oněch profesorů nevyhodili. Proč jste se vůbec na takovou školu hlásil?
To z dnešního pohledu už není úplně pochopitelné. Ale pokud tehdy člověk neměl doklad o absolutoriu vysoké umělecké školy a chtěl by na volné noze malovat, byl by…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
