V zemi nikoho

Šetřím síly, zbývá nám ještě dalších devět dní terénní exkurze se studenty na postkonfliktní území, míříme mimo jiné i do Kosova. Jedeme transportérem pro devět osob. Začíná sněžit, ráno jsme vyjeli ze Sarajeva. Přes Černou Horu míříme do vesničky Ranilug v Kosovu, kde nás čeká nocleh, vesnická zábava a pečení pstruzi. Jízda horským průsmykem s výhledem na zasněžené hory je romantická. Užívám si ji, i když se už stmívá.

Jsem ze Znojemska, z novoosídlenecké obce Božice, kam po druhé světové válce přišel osidlovat i můj dědeček původem ze smíšeného německo-českého manželství. Babička z matčiny strany pro změnu patří k moravským Charvátům z Drnholecka se svébytnou lidovou kulturou, kteří byli vysídleni po druhé světové válce na severní Moravu, z toho možná plyne i mé zaujetí pro Balkán. Jo, sklep i vinohrad doma máme, vždy doplňuji, abych potvrdila jeden ze stereotypů o celé jižní Moravě.

Přijíždíme přes městečko Rožaje na malou černohorskou celnici, kde nás moc nekontrolují, projíždíme serpentinami a sníh padá čím dál víc. Kdo ví, jestli u nás vůbec nějaký přes zimu napadne a vydrží, pro vinohrad by to bylo určitě dobře, říkám si v duchu, a už jsme na hraničním přechodu v Kosovu. Jede s námi i jedna Ukrajinka, má učit na univerzitě. Žila v Doněcku, než jí rozstříleli panelák. Prý chce vozit studenty na postkonfliktní území v bývalé Jugoslávii. Nedochází mi, že by se mohlo něco pokazit. Jenže kolegyně z Ukrajiny nemá veškeré  potřebné dokumenty, a proto nemůže na území Kosova vstoupit.

Shodneme se, že se vrátíme nazpět do Černé Hory a v městečku Rožaje se rozhodneme, co dál. Jsme ale pořád v čím dál více zasněženém průsmyku. Máme zimní gumy, ale řetězy ne. Uvízli jsme na půli cesty mezi Kosovem a Černou Horou, v zemi nikoho. Vedoucí výpravy jde pro pomoc. Nabídnu se, že půjdu s ním. Chce půjčit nůž, v tu chvíli si uvědomuji, že u sebe nosím pořád jen sommeliérskou vývrtku, no. Třeba někdo bude chtít cestou otevřít víno. Studenty v autě zachvátí lehká panika, a jak se později dozvídám, všechny chmury zaženou brzy pár loky karibského rumu.

My mezitím běžíme k celnici. Nemáme odhad, kde jsme. Pořád sněží a je ticho. Můj bankovní úředník mi před cestou třikrát zdůraznil, že se k mé platební kartě váže i cestovní pojištění proti teroristickému útoku. Oponovala jsem mu, že si spíše zlomím ruku nebo mě srazí auto při přebíhání nebezpečné silnice v Lechovicích. Nenapadlo by mě, že se tady budu klouzat serpentinami.

Když dorazíme na celnici, vysvětlíme situaci a žádáme o pluh. Černohorští celníci konstatují, že když viděli pas ukrajinské kolegyně, tak už věděli, že ji ti další nepustí. Pluh prý právě někde používají, ale určitě dorazí. Trvá to pouhou hodinu. Na celnici mi přinesou křeslo a televizní zprávy přepnou na místní telenovelu, k tomu mi dávají plechovku fanty. Bavíme se dlouho o modré odrůdě vinné révy Vranac, která se v Černé Hoře hojně pěstuje, ale samozřejmě ne v tomto horském průsmyku. Přijíždí pluh, hodně velký a hodně rezavý, ale vypadá funkčně a najednou jsem zase v transportéru na svém místě mezi studenty a na cestě do Rožaje.

Naše ukrajinská spolucestující na nás po dobu terénní exkurze v Kosovu počká v hotelu na řeckém pobřeží, kde bude zdejší obyvatele učit ukrajinské folklorní tance a místní zase ji ty jejich. Na zpáteční cestě ji vyzvedáváme. Obdaruje nás spoustou právě dozrálých mandarinek. Odtud míříme dál do Benátek a domů. Myslím na své předky, jejich (ne)nucenou migraci a na to, jak je snadné ocitnout se v zemi nikoho.

Eliška Leisserová,

doktorandka Ústavu evropské etnologie FF MU Brno