Dopisy

Neznámý svět chytrých dětí

Respekt 7/2018

Děkuji za článek. Mám totiž jedno takové dítě doma, IQ tak 130, a občas propadám úzkosti, co s ním vlastně bude. Popisované problémy odrážejí či kopírují to, čím jsme si prošli i my na základní škole. Časté nevolnosti, nevysvětlitelné dlouhodobé teploty a jiné zdravotní problémy, u kterých se nepodařilo dohledat původ. I to obrovské zklamání z prvního dne školy, do které se syn tolik těšil. Přišel domů jak zmoklá slepice. Skoro každý rok jsme řešili nějaký vleklý zdravotní problém. V šesté třídě byl přitom jedním z několika málo dětí z celé republiky, jež měly Scio testy z matematiky zcela bez chyby. To už jsme vystřídali několik psychologů a psychoterapeutů, několikrát se zkoušely nějaké léky. Také na pobyt na psychiatrii dvakrát došlo. Pamatuji si na scény, kdy se ho otec násilím snažil vyvléct do školy, nebo kdy jej do školy dovezl autem, aby syn stejně po jeho odjezdu ze školy utekl. Ještě udělal přijímačky a byl přijatý na elitní gymnázium, kam si moc přál se dostat, protože vždy toužil studovat matematiku.

Na gymnázium zvládl chodit několik týdnů, než do školy přestal chodit úplně. Začal kolotoč přemlouvání, slibů, ba i hrozeb, nevěděli jsme si rady. Když jsme se pokoušeli s ním mluvit, stahoval se do sebe a každý takový rozhovor vedl nejen k jeho, ale často i k mojí depresi. Po domluvě se školou mu nakonec umožnili individuální studium, ale nebyl postupně schopen docházet ani na zkoušky. Začal chodit na intenzivní terapii a škola mu povolila opakování ročníku. V příštím roce na druhý pokus zvládl do prváku chodit týden a byli jsme opět na začátku. Znovu se zkoušelo individuální studium, ale neúspěšně. Tehdy poprvé jsme v poradně narazili na mladou psycholožku, která nám řekla, že to vůbec není ojedinělý případ a že takových dětí přibývá. Už to pro mě bylo velmi osvobozující, že v tom nejsme sami, že to není tím, že bych byla špatná matka nebo syn flákač, který si vymýšlí.

Letos jsme potřetí ukončili první ročník dalšího gymnázia. Nyní je také registrovaný na zmiňovaném lyceu, není ale jasné, zda se mu podaří školu udělat. V mezičase přitom chodil po večerech na japonštinu, kde si na podzim udělal certifikát prvního stupně. Velmi řešil, že mu v hodnocení 98,8 procenta chybělo 1,2 procenta za jednu prý velmi jednoduchou otázku.

Je tragické, že o tomto problému neví ani řada psychologů a psychiatrů, natož vyučujících. Narazili jsme i na řadu velmi vstřícných pedagogů či terapeutů, ale zvládnout ty úzkosti, deprese a stres se synovi přesto nepovedlo. Hodně mu pomohlo, když si dokázal přiznat, že nějaký problém má, začal o tom s námi otevřeně mluvit. Bohužel to přišlo až v jeho téměř 19 letech. Celé roky předtím to pro nás bylo jenom velké tápání.

J. F., Brno

To dítě utopit!

Respekt 8/2018

Po přečtení článku o lidech, kteří se na internetu drsně vyjadřují proti muslimům a uprchlíkům, mě popadl vztek. Ani ne na ty lidi jako takové, ačkoli by mohli být vděčným terčem. Mám ale vztek na české politiky, kteří tyto nálady rozdmýchávají a profitují z nich. Možná jen artikulují temnější stránky řady občanů, možná že mnozí lidé chtějí být manipulováni. Ale jako politici by právě tohle dělat neměli. Měli by podporovat seriózní média, měli by srozumitelně vysvětlovat dění v zahraničí. Místo toho manipulují občany ČR pro své vlastní cíle, ať už mocenské nebo finanční. Hrají si s ohněm. A mě štve, že na konci nepopálí jen sebe. Je mi jasné, že celá záležitost je složitější, ale jsem přesvědčená, že mnozí politici, v čele s Milošem Zemanem a Tomiem Okamurou, na současné situaci nesou významný podíl.

Hanka Hušková

Oprava

V minulém čísle jsme v rozhovoru s Christiane Brenner uvedli, že Václav Černý vydával Kulturní měsíčník, médium se ovšem jmenovalo Kritický měsíčník.

 V Respektu č. 49/2017 jsme v rubrice Minulý týden napsali, že na tympanon Národního divadla bylo vráceno opravené sousoší Géniů. Byl to samozřejmě překlep - Géniové se vrátili do Národního muzea.

Za chyby se omlouváme.