Boj proti dopingu pokračuje: Koukalová nepodala ruku šéfovi biatlonové unie

Sezona českých biatlonových závodníků měla symbolický závěr. Dařilo se jim na sportovním poli, zároveň se odvážně pustili do boje za čistotu svého sportu. A obojí se proťalo ve finále Světového poháru. Gabriela Koukalová v Oslu získala v pátek malý křišťálový globus za sprint, a pak při předávání cen odmítla podat ruku prezidentovi Mezinárodní biatlonové unie Andersi Bessebergovi, který je terčem kritiky právě kvůli dopingovým skandálům.

„Kdyby měl sebereflexi, už tam dávno není. Tomu už nejde o sportovce kolem, o naše práva, ani o to, abychom měli nejlepší podmínky, jde mu výhradně o sebe. S tím nemohu souhlasit. Proto jsem mu tu ruku nepodala. Vytřeštil na mě oči, jestli si nedělám legraci. Tak jsem se usmála a řekla mu I am sorry. Prostě vám ji nepodám,“ popsala situaci pro web iSport.cz. Při této příležitosti odemykáme text o tom, jak se  boj českých biatlonistů proti dopingu promítl do jejich vztahů s ruskými závodníky na nedávném mistrovství světa v Rakousku. Pokud podobné články oceňujete a chcete je číst pravidelně, staňte se naším předplatitelem.

…

Na plácku mezi zaplněnými tribunami a střelnicí slaví některé týmy právě dobytý úspěch. Bronzoví Italové se hlasitě smějí a skandují. Stříbrná Gabriela Koukalová létá do vzduchu a zpátky do náručí kolegů z českého týmu, kteří ji pak společnými silami znovu vyhazují k oblakům. Chybí jen Němci – čerstvá světová šampionka Laura Dahlmeier se při závodě vydala ze všech sil, a tak ji musí její trenéři v zákulisí doslova křísit. Ale nakonec i německý tým se závodnicí na nejistých nohou vychází před diváky a ke svým soupeřům.

Pak si tahle dvacítka lidí před právě sestavenými stupni vítězů navzájem gratuluje a plácá se po ramenou a vesele se na sebe směje. Biatlon, donedávna malá disciplína, která v posledních pěti letech nabírá raketově na popularitě, má pořád pověst sportu, kde jsou tyhle gratulace a úsměvy myšlené upřímně. Nicméně právě skončené mistrovství světa v rakouském Hochfilzenu zase až taková selanka nebyla. V přátelském prostředí biatlonu se totiž naplno rozhořel boj proti systematickému dopingu, kterého se – jak je díky mezinárodnímu vyšetřování známo – dopouštějí ruští sportovci a jejich sportovní federace s vědomou podporou nejvýše postavených politiků i tajné služby. A členové českého týmu platí za ty, kteří tažení proti těmto praktikám vedou. Zatím v tom mají úspěch – ale není to ani trochu příjemný souboj.

A vítězem je…

„Týden jsem byl jako opařený,“ vzpomíná šéf českého biatlonu Jiří Hamza na začátek loňského září. V moldavském Kišiněvě se tehdy konal mezinárodní biatlonový kongres a jeho členové v tajné volbě rozhodli, že pořadatelem mistrovství světa v roce 2021 bude ruská Ťumeň. V běžných časech by ta volba nevzbudila žádné překvapení: kde jinde uspořádat světové klání než ve zbrusu novém sibiřském sportovním areálu jedné ze zavedených biatlonových velmocí. Ale nežijeme v běžných časech.

Díky vyšetřování Světové antidopingové agentury (WADA) vedenému kanadským právníkem Richardem McLarenem ví svět od loňského června, že ruský stát se neúspěch svých sportovců na olympijských hrách ve Vancouveru v roce 2010 rozhodl do budoucna rázně napravit. V úředně koordinované spolupráci sportovců, trenérů, sportovních svazů, ruských chemických laboratoří a tajné služby FSB vznikl unikátní systém, jak masivně dopovat a unikat přitom odhalení prakticky ve všech sportovních odvětvích.

Jádrem byla manipulace se vzorky moči, hlavním nástrojem hlídání čistoty sportu, jejich zaměňování a úprava. Záhy po zveřejnění McLarenovy zprávy přišla reakce: například na červencové letní olympiádě v brazilském Riu nemohla startovat většina ruských atletů a atletek – lehká atletika byla jedním z „nejprodopovanějších“ sportovních odvětví v Rusku.

WADA také všem sportovním federacím doporučila, aby až do doby, než Rusko přizná svou vinu (protože Rusové zprávu odmítli jako pokus nepřátel a konkurentů „pošpinit“ jejich zemi) a na jeho antidopingový program bude opět spolehnutí, nepořádaly na ruské půdě žádné důležité soutěže. V čase kišiněvského zasedání hlav mezinárodní biatlonové federace už navíc bylo známo, že v přípravě je druhá část takzvané McLarenovy zprávy – která se zaměřila na zimní olympijské hry v Soči, a málokdo pochyboval o tom, že přinese podobná zjištění o podvádění v zimních sportech.

„Už to, že za této situace kandidaturu Rusů těsně před volbou veřejně podpořil norský prezident federace Anders Besseberg, bylo hodně přes čáru, ale když nakonec Ťumeň opravdu vyhrála, byl to šok. Pohádali jsme se rovnou na kongresu,“ říká Hamza. České rozhořčení komplikoval fakt, že o pořadatelství se proti Ťumeni ucházelo i Nové Město na Moravě. Ruští funkcionáři tak českou kritiku prohlašovali za čistou závist. „Nesmysl. Kdyby vyhráli Slovinci, kteří se také ucházeli, pogratuluji jim a ani neceknu,“ tvrdí Hamza.

Čeští biatlonisté nebyli jediní, kdo nemohli rozhodnutí funkcionářů uvěřit. Za „skandál“ ho hned po volbě označil šéf svazu norských biatlonistů Erlend Slokvik v ostrém protikladu ke zmíněné podpoře svého krajana a prezidenta Besseberga. V ten moment se biatlonové hnutí rozdělilo na dvě poloviny – a definitivně se ukázalo, že vedení světového biatlonu, se svou pověstí přátelského a férového sportu, je vůči ruskému tlaku nejposlušnější a jde proti celosvětovému trendu.

„Nemám v ruce žádné důkazy o uplácení. Nechci nikoho obviňovat. Prezident Besseberg je ve své funkci už přes dvacet let, myslím, že ztratil kontakt s realitou. Jinak si nic takového nedokážu vysvětlit,“ odpovídá Jiří Hamza na otázku, co se podle něj v Kišiněvě stalo. „Bylo ale jasné, že v postoji k ruskému dopingu nejsme sami, i když tajné hlasování jsme prohráli. Začal jsem přemýšlet, co by šlo udělat. Byl jsem si jistý, že se rozhoduje o budoucnosti našeho sportu. Doping sport ničí, nechtěli jsme dopadnout jako před časem cyklistika, kde z dopingu podezíral každý každého,“ říká Hamza.

Dnes už víme, že boj proti kišiněvskému rozhodnutí trval pět měsíců a na jeho konci bylo vítězství. Rozhodnutím mimořádně svolaného kongresu federace Rusové předminulý týden o pořadatelství přišli a mistrovství světa se bude konat jinde. V očích ruských sportovců, politiků i médií se viníkem tohoto zvratu a nepřítelem číslo jedna stali Češi – nekalí konkurenti, kteří se pod záminkou boje proti dopingu snaží uškodit jejich zemi.

Neskončíš dobře

V průběhu právě skončeného mistrovství jsme v tuzemských médiích četli, že lahve s vodou českých závodníků nesměly zůstat ani chvíli nehlídané, klíč od dveří do kuchyně byl neustále pod kontrolou. To všechno z obav z ruské pomsty. „Není to úplně novinka letošního mistrovství, své věci máme vždycky pod dohledem,“ vysvětluje k tomu mluvčí české reprezentace Tomáš Hermann. „Ale je fakt, že tentokrát jsme si tyhle předpisy zopakovali důrazně a taky je důsledně dodržujeme. Řekněme si na rovinu, jsme ve střetu se systémem, ve kterém důležitou roli hrají ruské tajné služby. Tak to prostě je.“

Nad možností otravy nebo fyzického útoku členové české výpravy podle svých slov nepřemýšleli a nepřijde jim to myslitelné. Ale zničit pověst a sportovní kariéru je velmi jednoduché. Jak říká Tomáš Hermann, přimíchat ke stravě nebo do pití buď zakázaný stimulant, nebo naopak látku, která se používá pro jeho zakrytí při testech, je otázka vteřin. „A pozitivní nález u některého z českých závodníků, to by byl konec.“

Ruští komentátoři ve vysílání z biatlonových závodů vysvětlují svým divákům, že česká výprava je plná „zakomplexovaných rusofobů“ a „ubožáků“, a vztahy mezi českými a ruskými sportovci a trenéry jsou mrazivé. „Ruská výprava se vždycky držela spíš stranou, a teď se prostě nebavíme vůbec. Oni…“ hledá slova šéftrenér české reprezentace Ondřej Rybář, „si asi opravdu myslí, že jim chceme uškodit, jim a Rusku. Tak se na nás koukají, tak se k nám chovají. Je to nepříjemné, ale dokážu s tím žít.“

Esemesky, telefonáty a e-maily o tom, že „neskončí dobře“ nebo že skončí rovnou mrtvý, případně že na Čechy, kteří se staví do role obhájců férového sportu, se „určitě taky něco najde“, dostával Jiří Hamza od neznámých, zpravidla rusky hovořících lidí už od zářijového kongresu. Teď v průběhu mistrovství se intenzita zvýšila. Nechodí jen jemu, ale i některým českým a zahraničním závodníkům, kteří se v průběhu posledních měsíců stali v biatlonu tvářemi protidopingového hnutí. „Srovnávali jsme si to. Jsou to ta stejná čísla a e-mailové adresy, z nichž výhrůžky chodí. Možná jen nějací blázni. Možná je to taktika,“ podotýká Hamza. „Snažím se nebrat si to. S něčím podobným jsem počítal, nepřekvapuje mě to,“ krčí rameny.

Svou úlohu adresáta podobných vzkazů Hamza definitivně stvrdil loni v prosinci. Těsně před závody v Novém Městě na Moravě byla publikovaná druhá McLarenova zpráva, která potvrdila očekávání – ruské schéma se týkalo i zimních sportů a zapojeno do něj bylo minimálně třicet jedna ruských biatlonistů. „Četl jsem to přes noc, byl jsem znechucený, a rozhodli jsme se uspořádat tiskovou konferenci.“ Na ní Hamza řekl nahlas do té doby nejradikálnější požadavky – aby vedení světového biatlonu sebralo ruské federaci nejenom mistrovství světa, ale i závody světového poháru, které se běhají v průběhu roku. Jednoduše řečeno, ať se na ruské půdě vůbec nezávodí, dokud Rusové nepřiznají chybu a také ji nezačnou napravovat.

V té době už byla také téměř zformovaná další síla, která se nakonec ukázala jako rozhodující. Petici, která se dožadovala toho samého jako Hamza, postupně podepisovali biatlonisté a jejich trenéři z šestadvaceti zemí světa. Stál za ní český závodník Michal Šlesingr, Američan Lowell Bailey, oba špičkoví sportovci, a spolu s nimi – což bylo rozhodující, jak se všichni shodují – francouzská ikona biatlonu, asi nejlepší závodník světa Martin Fourcade. Přes sto padesát závodníků a padesát trenérů, kteří pohrozili, že budou na protest ruské závody bojkotovat, už bylo něco, co v průběhu ledna začalo nutit světovou federaci k ústupkům.

Další důležitou součástí úspěchu byl fakt, že na mezinárodní federaci začal otevřeně naléhat i německý svaz. Jsou to pořád především sponzorské příspěvky německých soukromých firem, co pomáhá světovému biatlonu růst. Plány, že by hlavním živitelem biatlonu byl ruský státní Gazprom, zastavily před několika lety mezinárodní sankce a hospodářské problémy těžařské firmy.

Mezinárodní federace nakonec tlaku ustoupila a svolala zmíněný mimořádný kongres, který – jak už bylo zmíněno – těsně před právě skončeným mistrovstvím světa sebral Ťuměni mistrovství. Nové Město na Moravě se o uvolněné místo ucházet nebude.

Nic nekončí

Po zaplněném areálu v Hochfilzenu, do kterého se na tribuny a kolem trati vejde kolem dvaceti tisíc diváků, se míhá typická barevná fanouškovská směs: lidé v tyrolských krojích s kravskými zvonci, norští fanoušci jsou velcí plyšoví vikingové, ti ruští se zase procházejí areálem s vlajkami a velkými beranicemi. Norové, Němci s Rakušany, Rusové a Češi jsou v hochfilzenském hledišti zdaleka nejčastěji zastoupené národnosti. Nevraživost v zákulisí a v médiích není v publiku na první pohled znát.

Jednotlivé skupinky fanoušků na sebe vesele halekají, Rusy jejich kolegové neustrkují a oni zase povzbudivé pokřiky poctivě oplácejí. Většina oslovených ruských fanoušků je ale přece jen přesvědčená, že se tu děje nespravedlnost. „Dopovat je špatné, ale nevěřím, že dopují jen naši. Určitě podvádí i někdo jiný,“ myslí si Michail z fanouškovské skupiny z ruského Krasnojarsku, který to sem neměl daleko, žije totiž už několik let v německém Mnichově. „Je v tom závist. Jsou to nesmysly,“ říká přímo jeho kolega Jevgenij, „prostě jen závist. Nejde o doping, jde o Rusko.“

Na otázku, jak je možné, že tolik dopingových prohřešků páchají právě ruští sportovci, má jednoduchou odpověď: „Kdyby se celý svět rozhodl, že dopují jen Češi, taky by o tom vznikla nějaká zpráva a spousta důkazů.“ Naopak Olena, sama zapálená amatérská běžkyně, která se areálem prochází sama jen s malou vlaječkou na levé tváři, je opatrná. „Pilulky jsou u nás problém. Je to prostě fakt. Ale nemohli dopovat úplně všichni, někteří jsou jistě čistí, tak jsem tu, abych fandila těm,“ líčí mladá žena, která sem dorazila až z Moskvy a tráví v Alpách lyžařskou dovolenou.

„Ano, jsem spokojený s tím, jak to nakonec dopadlo. Na mistrovství světa v Česku ale můžou čeští fanoušci na několik let zapomenout, to by nám teď v hlasování nikdy neprošlo,“ říká Jiří Hamza. V červnu se má mezinárodní federace zabývat požadavky závodníků, které přislíbila projednat. Chtějí za doping v biatlonu čtyřletý zákaz činnosti, což je pro sportovce větší rána než současný pouze dvouletý stop, po němž se dá do profesionálního sportu ještě bez větších problémů znovu naskočit. A také velké – citelné i pro bohaté státy – peněžní pokuty pro federace ze zemí, jejichž závodníci budou přistiženi při podvádění. Výsledek je pořád nejistý, takže, jak říká Hamza, rozhodně pro něj a jeho kolegy nic nekončí.

„Snad to dopadne dobře,“ přemítá šéftrenér Ondřej Rybář. „Trochu nám pomáhá, že se nám aktuálně hodně daří a biatlon je v Česku fenomén,“ říká. V čemž má pravdu – díky pověsti skromných a sympatických sportovců mají slova zdejších biatlonistů váhu. A například Gabriela Koukalová se vypracovala do pozice nezpochybňovaného miláčka národa. „Ale i kdyby to tak nebylo, zachovali bychom se stejně, tím jsem si jistý,“ říká Rybář. „Kdybychom mlčeli a kdyby se nám nepovedlo s ničím hnout, musel bych se logicky ptát, jestli mám vůbec zapotřebí se ve sportu o něco pokoušet.“