Tak trochu jako v pračce

Je půl sedmé večer. V šest měl volat kapitán lodi s informací, jestli zítra plaveme. Jsem s týmem v Severním Irsku a už několik dnů čekáme na dobré počasí, abych se pokusila přeplavat do 34 km vzdáleného Skotska. Průliv, který se chystám zdolat, má jen 14 °C – o 4 °C méně než La Manche. Ráno jsme se domluvili, že zavolá večer podle aktuální předpovědi.

Po chvíli telefon zazvoní. Kapitán říká, že je to stále 50 : 50 – námořní předpověď hlásí odpoledne vichřici, jiné předpovědi jsou příznivější. Sejdeme se ráno v přístavu a tam se rozhodneme. Je to zvláštní situace – při dálkových přeplavbách sice nikdy nevíte den ani hodinu, večer před jsem ale vždy věděla, co bude.

Budík zazvoní před čtvrtou. Krátce medituji, stejně jako každé ráno posledních dvacet let.  Bereme si pilulku proti mořské nemoci a nasedáme do taxíku. Voda vypadá klidně. Zdravím se s lodivodem. „Vypadá to dobře, ne?“ konstatuje. Odpovím, že ano, a tím padá rozhodnutí, že plaveme. Hurá! Na lodi popluje i nezávislý pozorovatel plavecké asociace, který bude dohlížet na dodržování pravidel.

Vyjíždíme z přístavu. Venkovní teplota je 10 °C, takže když mě jen v plavkách natírají lanolinem, teplo mi není. Ještě podepsat, že se tohoto šílenství účastním dobrovolně, nasadit si brýle a čepičku. Chvilka soustředění, a pak už skok do ledové vody. Začíná svítat.

Doplavu ke skále, které se dotknu, a vyrážím. Připomínám, že na sobě nemám neopren. Začínám plavat co možná nejrychleji, a to ze tří důvodů: 1. silné proudy na začátku (pak i na konci); 2. podmínky se mají zhoršovat; 3. aby mi nebyla zima.

První hodina uteče docela rychle, zahlédnu pár medúz „lvích hřív“. Dostávám občerstvení a plavu dál. Cítím se výborně. Během třetí hodiny mě pár medúz požahá, tak to pro jistotu hlásím na loď. Do dalšího pití mi tak rozpustí antihistamin. Občas si vedle mě sedne zvědavý racek, holky viděly z lodi delfína a duhu – obojí bereme jako dobrá znamení.

Po pár hodinách se zvedá vítr, přesouvám se proto na druhý bok lodi, abych byla víc chráněná před vlnami. Občas si připadám jako v pračce. Ve vodě nepoznám, jestli jsou to jen vlny, nebo i proudy. Z lodi mě ubezpečí, že se pohybujeme kupředu. To je dobrá zpráva, ale nikdy není vyhráno, dokud nejste na druhé straně. Začíná mi být trochu chladno, tak opět hlásím na loď. Tým mě dobře zná, takže ví, že na tom jsem výborně, protože se ani netřesu. Vítr se otáčí, vracím se na levobok.

Stále se snažím plavat rychle. V jednu chvíli mi sestra píše na tabuli: „Když trochu zrychlíš, můžeš mít světový rekord.“ Pousměju se, protože rychleji to opravdu nejde a ani podmínky nejsou ideální. Na menu mezitím přibyla polévka, je ze samých, podle ajurvédy, zahřívacích ingrediencí a chutná výborně. Vlevo vidím černé mraky. Snad nebude bouřka, protože to by znamenalo konec přeplavby.

Při některém z dalších občerstvení mě pilot nabádá, abych plavala co možná nejrychleji. Trochu mě to vyděsí, ale plavu ze všech (zbývajících) sil. Pak už mi hlásí, že loď dál nemůže. Jsme u břehu. Vylézt se nedá, mám se jen dotknout skály. Doplavu k nejbližšímu výčnělku a zvedám ruku. Teď už zbývá jen dostat se k lodi.

Vyrážíme na cestu zpět a počasí se ještě zhoršuje. Dostávám mořskou nemoc, plavba je tři hodiny trvající utrpení. Máme ale obrovskou radost, že se to navzdory všem předpovědím podařilo. V přístavu se se všemi fotíme. Domů přijíždíme po šesté hodině a můžeme říct: „To byl ale den!“

Děkuji všem, kdo mi pomáhali, nejen dnes. U přeplavby je mé jméno, ale skrývá se pod ním mnohem víc.

ABHEJALI BERNARDOVÁ,

Sri Chinmoy Marathon Team