Nová fasáda

Josef

Nejsem si jistý, kdy mě to napadlo poprvé. Možná že cestou ve vlaku, v jídelním voze, kde jsem musel sedět po celou dobu jízdy, protože jsem si sice včas koupil jízdenku do první třídy, ale zapomněl na místenku, anebo včera, když jsem se přes esemesku pohádal s Lucií, ale pravděpodobně to bylo už minulý týden, když zavolala sestřička z onkologie, aby mi to řekla. Její hlas zněl nevesele a já se pevně chytil opěrky židle v kanceláři, protože slovo onkologie prostě slyšet nechcete, a hlas kohokoli z onkologie vám nejspíš bude připadat onkologicky neveselý; co víc, má onkologickou schopnost vyděsit vás k smrti. Ne, neumírám, ale napadlo mě, že bych možná mohl, pomalu a dlouho.

Karel

„Jsi zase v červených číslech,“ oznámí mi Veronika. Ne jsme, ale jsem, ne my, já sám. Zisk byl vždycky náš společný, ale ta ztráta posledních měsíců bude zjevně jenom moje. Veronika položí papíry na stůl a zůstane u něj stát. Dvacet devět let, vysoká, štíhlá, sebevědomá a krásná, mnohem krásnější, než si můžu bez peněz dovolit. Jsem její finanční jistota a ani jí to nevyčítám. Ostatně, zamilovat se do někoho jen kvůli penězům není o nic míň povrchní než zamilovat se do někoho jen kvůli vzhledu.

„To bude dobrý,“ uklidním ji anebo možná sebe. Brzy přijdu o firmu, o auťák, o barák i o ni, ne nutně v tomhle pořadí. Veronika není natolik velkorysá, aby čekala, než budu úplně švorc, a ani nemusí, poklesem svých příjmů prokazatelně porušuju nepsanou dohodu mezi námi dvěma, já,…