Zuzano, ty děvko, miluju tě moc
Sedím v jídeláku ve vlaku do Berlína, je dopoledne. Snídám gulášovku a pivo.
O dva stoly dál sedí vytáhlý chlápek, elegán ve žlutém svetru, tak pětašedesát. Před sebou má taky gulášovku a panáka. Volá, nahlas. Snad bývalý vekslák, snad hochštapler, snad nějaký podivný inženýr, na prstech má několik zlatých prstenů, určitě je dost nahluchlý, do mobilu strašně řve…
…Ne, nejsem opilej, mám čtyři panáky a dvě dvoudecky, tak to stačilo… Gulášovku jsem měl… Hele, Zuzano, ty děvko, miluju tě moc… Můžu ti něco říct… Ne počkej, buď zticha, kurva řikám!… Potom, co jsi mi napsala, ne… Zuzano… Ne… Poslouchej, sakra, když s tebou mluvím… Zuzano… Ne… Přísahám do boha, že jsi mi vyhrožovala kriminálem… Já tě tam pošlu zpátky, tos mi říkala… Potom se nediv, že já se bráním, že jsem prudkej. To já nemůžu vědět, že nejseš děvka, právě proto, že seš písklá, že ty seš absolutně neřízená střela, že seš děvka… Haló… Zuzano… Miluju tě… Haló…
Mobil vypadne. Chlápek si objedná ještě jednoho panáka. Vlak se valí mlhou. Za okny se po Labi plaví loď. Jsme před Ústím. Domy a řeka v mlze… Je to stará loď s českou vlajkou. Jako z roku 1918. Pak jeho mobil zase chytne signál. Volá.
…Tady se to nějak vyrušilo, ale hovno, žádnej tunel… Tady jsou hory dokola, tady v tom kaňonu… Haló…
Kola vlaku kvílí, zpívají v obloucích a naříkají. Mlha je…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu