Signály Jiřího Drahoše 

Už za několik dní budeme v prvním kole vybírat hlavu státu. Proto jsme se rozhodli výjimečně odemknout profily kandidátů ze speciálního prezidentského vydání. Pokud podobné texty oceňujete a chcete je číst pravidelně, staňte se našimi předplatiteli.

Když má jeden z favoritů prezidentské volby Jiří Drahoš říci, co ho před mnoha lety zlákalo k dráze chemika, nezaváhá ani vteřinu. „Úžasná disciplína. Kombinuje experiment s teorií. Když studujete matematiku nebo fyziku, jste zavalen teorií, řešíte to na papíře. V chemii je oboje, mě experiment bavil, je to tvůrčí činnost,“ říká úspěšný akademik.

Schopnost zkoušet propojovat různé světy osvědčil Drahoš ve svém životě několikrát. Už jako etablovaný vědec se paralelně vrhl na funkcionářskou dráhu v Akademii věd ČR. Odsud je do politiky zdánlivě jen krůček, ale Drahošovi se do tohoto komplikovaného světa zprvu moc nechtělo. V minulosti přemlouval výraznou političku ODS Miroslavu Němcovou, aby na prezidentku kandidovala ona. Když odmítla, odrážel výzvy přátel, aby do toho šel sám. Ještě před časem se v kruhu svých blízkých durdil: „Proč musím zachraňovat národ před Zemanem já?“

Co přesně nakonec Drahoše přesvědčilo, není jasné. Jedná se každopádně o zatím největší experiment v jeho životě, byť jak říká, on to tak necítí. Nikdy neseděl ve vládě, nikdy nezastával žádnou politickou funkci a rovnou se pouští do boje o nejvyšší post v zemi. Jaká je tedy jeho vize? A co nasvědčuje tomu, že o ní bude schopen přesvědčit českou veřejnost?

Spojit proudy

Oproti dalším kandidátům zastává Drahoš již delší dobu roli hlavního vyzývatele Miloše Zemana. Průzkumy zatím ukazují, že by to byl právě on, kdo by postoupil do druhého kola a měl šanci stávajícího prezidenta porazit. Zeman má třicet procent loajálních voličů a zhruba patnáct procent dalších stoupenců, kteří jsou ochotni ho volit. Drahoš se drží v závěsu, lidé u něj oceňují především „vzdělání, kultivovanost a schopnost reprezentovat“.

Tedy právě opak toho, co představuje Zeman a co na něm voličům nejvíc vadí. Z veřejných vystoupení Drahoše i jeho ženy Evy, která ho všude doprovází – jsou spolu 43 let –, je vidět, že si jsou téhle slabiny soupeře vědomi. Při různých příležitostech opakují, že Drahoš vrátí prezidentskému úřadu „důstojnost“, a že jestli se lidé nechtějí za svoji hlavu státu stydět, mají dát hlas Drahošovi.

Ten zároveň vypichuje dodržování ústavy, kterou se Zeman několikrát snažil ohnout. Naposledy, když nedávno prohlašoval, že vznikající vláda Andreje Babiše může klidně vládnout do konce funkčního období bez důvěry. Drahoš tvrdí, že by to nikdy nepřipustil, protože takový výklad ústava neumožňuje.

Jako prezident by souhlasil se zákonem o obecném referendu, byť s výhradami, zákony by vetoval výjimečně a vyslovuje se proti plošné amnestii. Představuje se jako prozápadní politik, který vidí budoucnost země v Evropské unii a Severoatlantické alianci. Vymezuje se vůči Rusku i Číně.

Jiří Drahoš také sám sebe v prezidentské volbě prezentuje jako nezávislého koně, který nemá nic společného se světem u veřejnosti neoblíbených tradičních stran. Není to ale úplně přesné. S řadou vrcholných politiků se setkával jako předseda Akademie věd, kterou řídil celkem osm let. Z titulu své funkce byl zván na různé oficiální akce, s politiky ale vyjednával i přímo.

V tomhle směru byl hozen rovnýma nohama do vody. Krátce před tím, než od svého předchůdce Václava Pačese převzal v roce 2009 vedení akademie, Topolánkova vláda s dovoláním na špatný stav rozpočtu oznámila, že bude dramaticky – o několik miliard – škrtat akademii peníze. Vědci to vnímali jako likvidační. Znamenalo to z jejich pohledu osekat výzkum, výrazně zredukovat ústavy, rezignovat na špičkovou vědu a začít propouštět.

Když Topolánkova vláda padla, pokračoval ve stejném duchu i úřednický kabinet Jana Fischera. V tu dobu už stál Drahoš v čele Akademie věd a politici, kteří s ním jednali, popisují, že se ukázal jako nečekaně silný soupeř. Boj za záchranu Akademie věd rozjel na několika úrovních. Kontaktoval klíčové členy vlády a rozhodující úředníky a opakovaně u nich lobboval. „Za mnou přišel, ještě když jsem seděl v Hrzánském paláci a teprve jsem sestavoval vládu. Využil první příležitost se ke mně dostat a byl neústupný. Nebylo to v emotivní rovině, měl připravená fakta a čísla,“ vzpomíná na jednání s Drahošem expremiér Fischer.

S přímým politickým lobbingem si každopádně Drahoš nevystačil. V tichosti zkontaktoval řadu univerzit a výzkumných pracovišť po Evropě a krátce nato začaly politikům chodit ze všech stran podpůrné dopisy ve prospěch akademie. Vedle toho využil mladé vědce, kteří nezávisle na něm rozjeli akci Věda žije s cílem vládu přesvědčit ke změně postoje.

Drahoš zvažoval, zda se s nimi veřejně spojit, nakonec si ale vyhodnotil, že by se to mohlo obrátit proti němu. Nechtěl, aby mu někdo vyčítal, že úkoluje své podřízené, a proto si od nich držel navenek distanc. „Každý z nás měl jinou roli. Já vědeckou diplomacii na akademické úrovni, oni měli volnou ruku pro své aktivity,“ říká dnes. Byla to taktika, dvě iniciativy tedy probíhaly vedle sebe a spojily se do silného proudu. Přineslo to úspěch: vláda po čase oznámila, že přece jen našla úspory a Akademie věd zůstala více méně na svém.

Řekl jsem ne

Na první pohled přitom Drahoš rozhodně nepůsobí jako rváč. Když je v místnosti s dalšími prezidentskými kandidáty, člověk si ho hned nevšimne. Nesnaží se na sebe strhávat pozornost jako Mirek Topolánek, nechává spíše mluvit ostatní. Příklad s rozpočtem Akademie věd ale ukazuje, že minimálně v mezních situacích – když jde o jeho kariéru a budoucnost instituce, kterou vede – se dokáže zmobilizovat.

Jeho přátelé tuhle schopnost přičítají kraji, v němž se narodil. Vyrůstal v nejvýchodnějším městě Česka, příhraničním moravském Jablunkově, daleko od centra země. Tady také letos v březnu oznámil svoji kandidaturu, obklopen svými nejbližšími. „Jdu do toho proto, aby zvítězily hodnoty, které jsou pro každou zem nejdůležitější. Pravda, rozum a slušnost,“ řekl před sálem místních lidí.

Drahoš se na svůj rodný kraj na česko-polském pomezí rád odvolává a své dětství líčí jako spíše náročnější. „Jablunkovsko je poměrně tvrdý kraj, formovaný několika staletími kolonizace z různých stran, se zemědělsky nepříliš úrodnou půdou a průmyslovým okolím,“ říká ve svém knižním rozhovoru Věda života a popisuje, že zatímco ostatní kluci chodili na koupaliště nebo za zábavou, on musel vypomáhat strýci v jeho hospodářství.

Ten po válce odmítl vstoupit do JZD a komunisté mu dovolili nechat si několik domácích zvířat včetně krav, koně a prasat. „S bratrem jsme byli jediní kluci v rodině – strýc měl čtyři dcery, navíc mladší než my –, odpracovali jsme toho u něj docela dost. Tu určitou drsnost kraje jsem tedy cítil už tenkrát.“ Kniha vznikala v době, kdy Drahoš o své kandidatuře nemluvil ještě veřejně, už o ní ale musel vážně uvažovat.

Je to znát z některých odpovědí, kdy se skrze ni opakovaně obrací na co nejširší spektrum možných budoucích voličů: „Pohled na staletou historii území v české kotlině – míním tím Čechy, Moravu i Slezsko – mi dodává optimismus. Budeme-li mít dobrou vůli, určitě všechno zvládneme.“ Je to součást strategie: Drahoš se od začátku snaží příliš se nevymezovat (to platí i pro osobu současného prezidenta) a nikoho nenaštvat. Slibuje si od toho, že tak může přetáhnout část Zemanových voličů, které bude k vítězství potřebovat.

V poslední době se to ale obrací proti němu. Kritici mu předhazují nevýraznost a příliš velké taktizování, kdy se v mlze neurčitých vyjádření ztrácejí jeho skutečné názory. Na sociálních sítích se o něm začal šířit obraz nečitelného politika, píše se o něm jako o „želé“ s odkazem na poněkud beztvarého a v minulosti neúspěšného prezidentského kandidáta Jana Fischera.

Drahoš to navenek odmítá, faktem ale je, že u něj lze vysledovat jistý posun. Minimálně ve veřejných vystoupeních v posledních týdnech přidal na razanci. Když na poslední chvíli naskočil do prezidentského klání Mirek Topolánek, Drahoš řekl, že s ním přichází „hrubost, vulgarita a nedostatek respektu k názorovým odpůrcům“, a to samé vytkl současné hlavě státu.

Stejně tak odmítl zvolení poslance SPD Radka Kotena, který proslul šířením dezinformací, do čela bezpečnostního výboru a komunisty Stanislava Grospiče do vedení mandátového a imunitního výboru. „Dva důležité výbory ve sněmovně nemají vést lidé, kteří tak výrazně podrývají demokratické základy, na kterých je Česká republika postavena,“ říká Drahoš. Jako prezident by podle svých slov nejmenoval vládu opřenou o SPD ani komunisty, což je nyní aktuálně ve hře.

Má to zřejmě i osobní rozměr, Drahošův dědeček strávil v padesátých letech po politickém procesu dva roky v komunistickém lágru, Drahoš sám byl později dvakrát vystaven „lákání do řad KSČ“, ale členství nikdy nepřijal. Stejně jako spolupráci s StB. „V místě bydliště mě předvolali na pobočku VB kvůli řidičáku. Tam mě předestřeli, že jsem mladý nadějný vědec, který má zájem, aby v budoucnu taky vyjel za hranice. Apelovali na to, že tady jsou různé kongresy, kde jsou zahraniční hosté. A že po mně nechtějí nic jiného, než abych poreferoval, co jsem tam slyšel. Tak naivní jsem nebyl. Nebyl jsem nikdy disident, ale byl jsem v kontaktu s určitými kruhy prostřednictvím svých kolegů. Takže jsem zavětřil a řekl, nezlobte se, prostě jsem se z toho vyvlíkl,“ popisuje Drahoš. „Žádná další schůzka nebyla.“

Před časem se po sociálních sítích začala šířit informace, že Drahoš s StB spolupracoval. Jako první o tom informoval proruský anonymní server Aeronet, který napsal, že Drahoš „byl v roce 1985 získán Státní bezpečností, záminkou k jeho získání byla jeho záliba v nezletilých chlapcích“. Nic takového ale archivy nepotvrzují. „Nikdy na něj nebyl Státní bezpečnostní veden spis a nebyl evidován jako její spolupracovník,“ říká badatel Radek Schovánek, který záznamy StB studoval. Drahoš předminulý týden veřejně vystoupil s tím, že Rusko může manipulovat prezidentskou volbu. Odvolával se na příklady z Ameriky a dalších okolních zemí.

Chuť vést

Asi nejvíc viditelnou stopu, z níž by šlo usuzovat, jaký může být prezident, za sebou Drahoš zanechal v Akademii věd. S touhle institucí spojil celou svoji kariéru, po absolvování oboru fyzikální chemie nastoupil v roce 1973 na studijní stáž do tehdejšího Ústavu teoretických základů chemické techniky a akademii už nikdy neopustil.

Podle svého tvrzení jí dal přednost před vědeckou dráhou na univerzitě, protože nebyla tolik pod drobnohledem komunistické strany (šlo zde spíš odmítnout členství v ní, aniž by to mělo zásadní dopad na další kariéru). Zkoušky přišel dělat k známému chemikovi Eduardu Hálovi, kterého si oblíbil už na škole. Jak později Hála vzpomínal, Drahoše ale ve skutečnosti nepřezkušoval.

V notýsku měl u jeho jména poznamenáno „dobrý muž“, na škole byl spokojený s jeho výsledky a oblíbil si ho i jako člověka. Hálova vědecká buňka byla pověstná: pod jeho vedením praktikovali schopní vědci, například syn nositele Nobelovy ceny Oty Wichterleho Ivan. Kandidátskou práci Drahoš obhájil v roce 1976.

Za svoji kariéru přihlásil dvacítku patentů, neznámějším je ekologická recyklace PET lahví. A o tématu ekologie a udržitelnosti života Drahoš často mluví i dnes. Po roce 1989 se před ním otevřely nové možnosti a on jich využil. Dílem proto, že řada dalších vědců se zapletla se starým režimem a nemohla v kariéře stoupat, dílem protože v sobě objevil ambici vést. Většinou to vysvětluje snahou vytvořit kolegům lepší podmínky k práci a šancí modernizovat místní vědu.

To se mu zčásti podařilo. Za jeho vedení Akademie věd ČR přišla s modernějším způsobem hodnocení svých výstupů a navenek se více prezentovala svými výsledky. Drahošův tým začal propojovat více vědních oborů navzájem, aby se kolegové na problémy mohli dívat komplexněji. Z funkce se mu hlava moc nezatočila: na oslavě 65. narozenin v reprezentativní vile akademie Lanna se to hemžilo místo politiků členy jeho pěveckého sboru, vědci a přáteli z Jablunkova.

Dělám maximum

Nejčastější charakteristika, kterou jeho spolupracovníci nabízejí, říká, že je mužem kompromisu. Tedy že se snaží s každým nějak domluvit a hraniční problémy neřešit. Ukázalo se to u aféry vědkyně a někdejší ředitelky jednoho z akademických ústavů Evy Sykové, která stála za experimentální léčbou kmenovými buňkami, za niž pacienti museli platit desítky i stovky tisíc korun, ačkoli měla být pro účastníky klinické studie zdarma. Respekt s tímhle zjištěním Drahoše v minulosti konfrontoval, ten ale odmítl jakkoli zakročit. „Vyslali jsme paní ředitelce signál, aby si uvědomila, že to nejde,“ řekl pouze.

Syková, která je senátorkou, má velký vliv a řada lidí v oboru se jí kvůli jejím konexím obávala, mu ale na „signál“ neodpověděla a Drahoš věc nechal být. Navenek přitom tvrdil, že vše je vyřešené. Znovu téma otevřel až po sílící medializaci, kdy se proti vědkyni postavila řada jejích kolegů, a hrozilo, že skandál poškodí celou akademii i jej samého za to, že kryje eticky a možná i právně nepřijatelný postup své kolegyně.

A podobně se zachoval i u výstavy neuctivých ženských aktů v knihovně AV, která předloni v listopadu notně pobouřila část vědkyň i vědců. „Toto je do značné míry uměle živená pseudokauza a já se v ní nemíním mediálně angažovat,“ řekl tehdy Drahoš Respektu. Výstavu později uzavřel ředitel knihovny.

V současné době nemá Jiří Drahoš nic jisté. Přesně v téhle době před pěti lety stál na jeho místě Jan Fischer a jasně s 22,5 procenta vedl. Nepostoupil ale ani do druhého kola, kdy ho přeskočil Karel Schwarzenberg. Co chce Drahoš dělat, aby nedopadl podobně? „Nejsem Jan Fischer. Dělám maximum, abych veřejnost přesvědčil,“ říká Drahoš. „Nabízím příběh o určité vizi. Vizi demokratického, moderního a bezpečného státu, který se stará i o své slabší spoluobčany, je daleko méně byrokratický a který předáme následovníkům v lepším stavu, než je nyní.“

 CO SLIBUJE JD