Poslední vězeň

Člun přistává u mola. V přístavu Abrão, hlavním osídlení ostrova Ilha Grande, asi stopadesát kilometrů od Rio de Janeira, je v sobotu ráno klid. Psi spí a muži sedí a mlčí.

Projdu rychle vesnicí a surfové prkno si dávám na záda. Čeká mě přechod ostrova po kamenité cestě vedoucí místním atlantickým pralesem do vesnice Dois Rios, které místní říkají Vesnice duchů.

Kdysi tam byl těžký žalář, kam brazilský režim umisťoval vrahy a politické vězně. Dnes jsou tam rozpadávající se domy bachařů. Vězení bylo po změně režimu začátkem devadesátých let minulého století vyhozeno místními pravdoláskaři do vzduchu, aby po těch hrůzách nic nezbylo.

Po dvou hodinách přicházím do vesnice a na pláž. Z vody se dívám na zdevastované vězení a krásnou okolní přírodu a přemýšlím nad absurditou místa, které jeho někdejší obyvatelé nazvali Ďáblův kotel. Úmístit peklo na zemi do ráje na zemi.

V baru uprostřed vesnice sedí starý černý muž s bílým plnovousem a hlasitě vypráví a u toho gestikuluje. Je to Julio de Almeida, poslední vězeň Ďáblova kotle. Délka jeho trestu za krádeže a vraždu se postupně díky dvěma útěkům prodlužovala, až se zastavila na čísle šedesát. Zažil tak i skoro hollywoodský útěk jednoho z nejznámějších brazilských zločinců osmdesátých let, muže jménem Josého Carlos dos Reis Encina, který Julia coby zdatného útěkáře konzultoval při přípravách svého osvobození. Julio nakonec José Carlose odradil od plánů na přesun po moři a bandita byl svými komplici úspěšně eskortován…