Průsečík

Když učitel kreslení na penzi maluje krajinky, automaticky mu je chválíme, aniž nás napadne trousit poznámky, že v Louvru to nicméně viset nebude. Vyjde-li ale rukopis napsaný pro radost jako kniha, nastává jiná situace. Vstoupí do prostoru, kde soutěží o přízeň se všemi knihami psanými pro slávu, peníze, ba i se snahou posunout lidstvo k lepšímu. I komentátor Jiří Pehe píše své prózy zjevně jako volnočasové rozptýlení a jeho nový román Průsečík zdobí i výtečný nápad: vědec středního věku odjíždí autem na roční pobyt v Německu a veze s sebou studentskou milenku, již tají před manželkou. Cestou ale havarují, a když se hrdina po týdnech probere v nemocnici, zjistí, že dívka prostě zmizela. Nezemřela, jen nikdo jiný ani neví, že tam s ním byla.

Kdyby ten nápad prodal Hollywoodu, asi by vznikl působivý thriller. Bohužel z něj udělal kostru, kterou obalil nejlacinějším beletristickým separátem. A člověku při čtení v mysli zní kolovrátek: kdyby se u nás ještě knihy redigovaly, to bychom si mohli počíst. Kdyby autorovi v nakladatelství řekli: Pane doktore, nápad úžasný, ale zkuste ty postavy vybavit životem. Vždyť pokud se nevěnují sexu, povídají si jen o politice stylem učitelů občanské výchovy. Vás ta politika zajímá, to se ví, ale románová postava není hlásná trouba autorova. A taky choďte poslouchat, jak lidé vedou řeči, protože ty vaše dialogy…

Že píšete o sexu, nevadí, ale nesmíte to podávat stylem stydlivého starého mládence. Že se příběh vyvine do více verzí,…