V autobuse s porotou
Česká cena za architekturu ukázala, jak nás vidí cizinci
Není to až moc efektní, samoúčelné? Nenechali jsme se svést? Postarší zelená karosa, která opouští jihomoravskou vesnici Pavlov, na to sice nevypadá, ale její cestující už brzy po ránu vedou vážnou debatu. Sedí tu sedm porotců České ceny za architekturu, právě si prohlédli Archeopark Pavlov a zvažují, jestli mu udělí hlavní cenu. Konečné rozhodnutí bylo ano, padlo ovšem až na konci dlouhého dne po půlnoci, na úplný závěr pobytu jury v Česku.
Tři zářijové dny jezdila mezinárodní porota po Čechách a Moravě, její členové prohlíželi nové stavby, debatovali. Postřehy z viděného byly různé, ale v jednom se shodli: průměrná česká produkce není oslnivá. Architekt Matija Bevk ji označil jako generickou – míněno odvozenou, bez vlastní silné identity. Podobnou prý vidí v rodném Slovinsku. „Občas se ale objeví skvělý originální nápad,“ říká. V tom je česká scéna zajímavá – překvapení může čekat kdekoli. A cílem téhle cesty bylo objevit je.
Najeli při ní stovky kilometrů: od Rokycan přes České Budějovice, od jižní Moravy po Máchovo jezero. A vybrali z širší nominace celkem šest finalistů, většinou mimo města. Navštívili i stavby v Praze, nicméně z nich se do finále nedostal ani jeden projekt. „Praha je známá svou krásou – ale nenašli jsme tu nic, co by té tradici odpovídalo,“ vysvětlovala předsedkyně poroty, nizozemská architektka Marianne Loof. Porotkyně Doris Wälchli ze Švýcarska dodává další příčinu: „Money, money, money.“ Peníze, peníze, peníze; především na bytové výstavbě v…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu