Nenápadný otec kapitalismu

Tomáš Ježek patřil k lidem, s nimiž byla radost vzpomínat na minulost. Zájemce (i když asi ne každého) pozval do svého bytu na pražských Vinohradech, kde s jiskrou v oku a vzrušeným hlasem vyprávěl o době, kdy byl jedním ze tří, možná z pěti hlavních strůjců rámce českého kapitalismu.

Svoje zásluhy líčil střízlivě, chyby ostatních s pochopením. Čím víc posluchač pronikal do sledu událostí začátku devadesátých let, tím víc mu docházelo, že naproti sedí muž, jehož historické zásluhy na české svobodě – hlavně s přívlastkem ekonomické – jsou podstatně větší, než se ve zdejším historickém narativu zdůrazňuje.

Tomáš Ježek dostal v roce 1986 vědecké místo v Prognostickém ústavu, kde měl s kolegy pod dohledem nejvyšších míst komunistické strany vymýšlet, jak zachránit krachující ekonomiku. Místo toho se s ostatními utvrzoval v názoru, že jediná záchrana je rychlá demontáž režimu.

Předrevoluční debaty a přátelství s Petrem Pithartem a dalšími lidmi kolem Charty 77 vynesly Ježkovi zasloužené pozvání do první svobodné české vlády a místo šéfa ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci, které ovšem musel Ježek napřed vytvořit. Tím se stal exekutivním partnerem, ale nakonec i protivníkem svého mnohaletého kamaráda a kolegy z Prognostického ústavu Václava Klause. Zasloužil se o malou privatizaci (prodej obchodů) i široce pojaté restituce bolševiky ukradeného majetku právoplatným vlastníkům. Spolu s dalším liberálním ekonomem Dušanem Třískou vymýšleli a dávali…