Cyklističtí fanoušci si možná vzpomenou, že v sedmdesátých letech reprezentoval Československo, účastnil se olympiády v Montrealu a na mistrovství světa v Belgii skončil třetí v časovce družstev. Důležitější ale je, že s sebou Vladimír Vondráček na závody vozil fotoaparát a půjčoval ho členům týmu i kamarádům, kteří ho fotili. Staré fotky předloni na rodinné oslavě ukázal synovci, ilustrátorovi Jindřichu Janíčkovi, kterého tak okouzlily, že z nich spolu s režisérem Tomášem Luňákem sestavil v nejlepším slova smyslu cool knížku.
Naskenované barevné diapozitivy nás vrací do doby, kdy cokoli západního vonělo neuvěřitelnou exotikou. A té se reprezentantům při výjezdech do ciziny dostávalo vrchovatě. Jejich proslulé modré dresy rozpůlené vertikální trikolorou se na favoritech řítí po francouzských, italských či španělských okreskách a pouštějí se do soubojů s legendami typu Eddieho Merckxe. Místo dnešních karbonových strojů duralové, později titanové speciály, přilby z kožených řemínků, kola přidělaná na střeše běžného osobáku, za bronzovou medaili ze šampionátu odměna dva dělnické platy. Žádné vysílačky, žádné komputery, na mikině jen reklamní logo Železáren a drátoven Bohumín.
„Jeli jsme třeba trénink 180 kiláků a za námi jel Pavel Doležel, a když se dojelo před hotel a bylo tam na žigulíkovi 175, tak řekl, tady ještě dva a půl kiláku do kopce a pak se vraťte na hotel, protože to nebylo těch 180,“ říká Vondráček v přiloženém rozhovoru. Závody, hotely, tréninky, ceremoniály…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
