Nová šance pro pravici

Pokud bychom chtěli zjednodušeně definovat klasickou pravicovost, pak jde o přesvědčení, že se máme spoléhat na vlastní schopnosti a stát by nám v tom neměl příliš překážet. Česká pravice tuto poučku v devadesátých letech zúžila na ekonomický úspěch, hodnotová stránka věci byla často ponechána bokem. Proto se v Česku ve větší míře neprosadily konzervativní, ale ani liberální hodnoty. Sázka na ekonomickou stránku politiky fungovala v dobrých časech, ale když se objevily první vážnější hospodářské problémy, dostala se do problémů i pravice. Její recepty na úspěch narazily na vlastní limity a najednou se ukázalo, jak málo – tedy kromě skandálů – toho pravicové strany nabízejí.

Tak se otevřela cesta pro nový projekt. Andrej Babiš využil půdy, kterou mu právě pravice připravila. Zprivatizoval její hesla a voličům řekl: Úspěch jsem já a jsem připraven se o ten úspěch s vámi podělit. Byl vlastně zhmotněním snu, jejž tu od roku 1989 vyprávěla ODS – úspěšný podnikatel, který se nezdržuje moralizováním. Na rozdíl od pravice ale přidal ještě jedno velké lákadlo – vizi silného, efektivního státu, v jehož závětří se voliči cítí jistější. Dokáže pravice přijít s lákavější nabídkou?

Milovníci eura a ODS

Pro tolik potřebnou obnovu pravice je nutné od sebe oddělit dva faktory Babišova úspěchu. Nesporně mu pomáhá vlastnictví médií, nevyčerpatelné finanční prostředky na kampaň a ochota přicházet s populistickými návrhy. To je však ta méně zajímavá a z dlouhodobého pohledu i méně podstatná část.

Důležitější je druhý faktor – lidem se prostě líbí jeho představa společnosti a správy země, protože jí rozumějí. Chtějí silný stát, více odborníků, méně afér, rychlé a jednodušší rozhodování. Je třeba akceptovat fakt, který jsme tu zmiňovali několikrát: voliči ANO nejsou hlupáci, kteří volají po totalitě, nemalá část z nich chce vlastně pozitivní změnu. To, jestli ji dokáže Babiš naplnit, je už věc interpretace, která pochopitelně nese velmi subjektivní rysy.

Dobrým příkladem je zavedení EET, po kterém pravice mylně očekávala začátek konce Andreje Babiše. Tento projekt sice zkomplikoval životy řadě živnostníků, ale těch je ve společnosti pořád menšina. Voliči ANO vítali, že stát nasadil přísnost a na obchodníky si došlápne. Jde o podobnou mentalitu, jež volá po zásazích proti sociálně vyloučeným. Projevuje se při ní malá vstřícnost vůči jedincům, kteří se odlišují od průměru. EET tak Babiše neoslabila, ale naopak posílila. Stávající pravice se vedle toho voličsky smrskla na tradiční jádro, živnostníky a odpůrce Andreje Babiše.

Je tedy nějaký prostor pro její růst? Rozhodně ano, prvním krokem by mělo být pochopení, že prostor pro strašení lidí je obsazen. Dále že úspěch není měřitelný jen příjmem, ale také aktivitou ve prospěch druhých. Je nutné probouzet sebevědomí a ochotu ke spolupráci.

Ve veřejném prostoru ovšem vidíme spíše opak. Používají se označení, která mají někoho popíchnout, urazit. Mnozí oceňují aktivity Jana Zahradila či Václava Klause ml. na sociálních sítích. Jejich dosah je skutečně vysoký, ale vlastně stále jen někoho – na rozdíl od svého předsedy Petra Fialy – napadají a zesměšňují. Přesně to řekl v České televizi senátor Jaroslav Kubera z ODS: „Ty přednostní hlasy, to je jedna matematika, ale kolik voličů nám díky své kontroverzi ubral Václav Klaus mladší v regionech, kde nekandidoval? To nejde vypočítat. Někteří naši voliči chtějí euro. Milují Evropskou unii. Tak ti asi nám hlas nedali.“

To není volání po jednom názoru, ale po úctě k jinému názoru. V menším měřítku a v jiných tématech podobně vystupuje Miroslav Kalousek, někdy i Pavel Bělobrádek a další. Na nich vidíme dědictví z devadesátých let, kdy vysoké či aspoň jisté zisky stran umožňovaly projevovat aroganci. Nebudeš nás volit? Nevadí, bude někdo jiný. Tahle éra však skončila. Politika stojící na definování sebe samého na základě kritizování druhých, je vyčerpaná. Respektive může fungovat u malých, protestních projektů nebo naopak u silných populistů, kteří kandidují pouze za sebe à la Miloš Zeman.

Cesta vzhůru

Pravicové strany, které se smály neziskovkám, intelektuálům či umělcům, by dnes měly klepat na jejich dveře s výzvou: Zapomeňme na vše zlé a pojďme si vzájemně pomoci. Všichni totiž potřebují otevřenou, nefiremní demokracii. Totéž platí o lidech, kteří nepatří k nejúspěšnějším, přesto se dnes a denně snaží žít slušně a pracovat. Co jim však dnes pravice nabízí? Kde o nich ve svých vystoupeních mluví?

Andrej Babiš překrývá silou své problematičnosti fakt, že menší pravicové strany zažívají krizi bez ohledu na něj. A i kdyby najednou zmizel, je málo pravděpodobné, že se k jeho oponentům voliči automaticky vrátí. Pakliže se chce pravice stát znovu významnou silou, musí být schopna oslovit část voličů ANO, Pirátů, ale i SPD. Byť u poslední strany zřejmě jen malý díl. To se nepodaří jejich urážením, ale debatou. Když se mluví o sociálních bublinách, jejich problematičnost nespočívá v tom, že existují (byly tu vždy), ale že je v nich mnohým lidem dobře a svou identitu odvozují z útočení na jiné bubliny.

I proto se politický slovník smrskl, stal se plytkým, frázovitým. Míjí se s běžným životem. Řeči o demokracii jsou potřeba, nicméně pořád zůstanou pouhými řečmi. Lidé by si konkrétní politiky měli s demokracií spojit automaticky, aniž by se to muselo stokrát zopakovat. Když však jeden den mluvíte o právech občanů a pak hlasujete pro bolševický návrh na omezení lidí při stavebních řízeních (hlasovala pro něj většina pravicových poslanců), nepůsobíte důvěryhodně.

Pravice má podporovat a zastupovat aktivní občany, protože ti často pomáhají i lidem, kterým se nedostalo náležitých možností či štěstí. A ti, kdo se perou se svým osudem, opravdu nechtějí slyšet, že jsou socky či něco podobně hanlivého. Mnohem raději uslyší, že se strany pokusí odstranit bariéry, které ztěžují cestu vzhůru. Ať už jde o zavedení sociálních stipendií pro studenty, pomoc samoživitelkám (ale i samoživitelům), lidem pečujícím o nemocné atd.

Není náhoda, že ve volbách na pravici často uspěli oblíbení starostové nebo noví kandidáti s čerstvou energií, kteří nepatří do žádných mocenských klanů. Cesta zpět na politické výsluní vede skrz větší nabídku takových lidí a vize společnosti, kde se budou lidé cítit dobře. O obhajobě lidské důstojnosti a spravedlnosti ani nemluvě.