Ponechaní na holičkách

Před katastrofou na tom byl Scranton špatně. V roce 1902 odešly ze severovýchodu Pensylvánie ocelárny Lackawanna. Chtěly lepší dopravní možnosti a méně odbojné zaměstnance. Uhlí v této oblasti zůstalo, stejně jako energie ke vzniku nových průmyslových oborů. Ve dvacátých letech se z tamního výrobce knoflíků stal přední americký producent gramodesek na 78 otáček. Po druhé světové válce však poptávka po uhlí poklesla. A v roce 1959 prorazili horníci při dobývání uhlí dno řeky Susquehanna a voda vtekla do důlních chodeb. Jako když se vytáhne špunt z vany. A doly se z té rány už neprobraly.

Následky jsou tam vidět dodnes. Údolí, jímž teče Susquehanna, lemují opuštěné tovární budovy. Město Scranton v roce 2012 téměř zbankrotovalo. Avšak navzdory téměř století, kdy město stíhaly ekonomické rány, tam stále zůstává přes půl milionu lidí. A podobně to vypadá i v dalších, kdysi sebevědomých částech industrializovaného světa. Nenašly způsob, jak uspět v digitalizované, globální ekonomice. Přesto nezmizely.

Pomoci chtěli politici. Státní a lokální vlády vydaly v minulých deseti letech na infrastrukturu a projekty pro hospodářské oživení Scrantonu a jeho okolí stamiliony dolarů. A stejné to bylo v britském Teesside nebo ve francouzském Pas-de-Calais. Podle jednoho odhadu dal stát Pensylvánie v letech 2007–2016 na dotace firmám více než šest miliard dolarů. Většina peněz šla na zanedbaný severovýchod. Ale jenom peníze nestačí. Chtějí-li politici zlepšit mnoho zapomenutých míst, je…