Dopis z Tokia

Milí studenti, bohužel mám pro vás špatnou zprávu. Jedna vaše spolužačka se pokusila během prázdnin o sebevraždu. Naštěstí se jí to nepodařilo. Není to poprvé, kdy vám něco takového musím oznámit, a moc bych si přál, aby to bylo naposled. Ale všichni víme, že to asi není naposled…“ Dítě z Evropy tohle slyší poprvé, možná i naposled, a tak je z proslovu ředitele školy několik hodin otřeseno. Asijští spolužáci se vzpamatovávají v řádu minut. Na sebevraždy ve svém nejbližším okolí jsou zvyklí.

V Japonsku umírá vlastní rukou zhruba šedesát lidí každý den. Téma sebevražd bylo přitom až donedávna tabu. Obrat přišel až v roce 2005, kdy parlament ve spolupráci s nevládním sektorem uspořádal první oficiální osvětový počin, takzvané Fórum o sebevraždách. Následovaly nejrůznější preventivní programy a nejspíš jsou zčásti úspěšné: ačkoli je Japonsko stále na předních místech statistik, počet sebevražd se snižuje a loni byl nejnižší za posledních dvacet dva let. Ovšem nikoli u všech věkových kategorií.

Nejvíc ohroženou skupinou jsou právě náctiletí. V Japonsku je poměrně rozšířená šikana a tlak společnosti i rodiny na mladé lidi bývá často přehnaný. „Rodina mé studentky jí údajně řekla, že pokud neudělá všechny zkoušky a nezakončí školu promocí, raději by se měla zabít, aby alespoň dostali zpět školné z pojistky,“ říká Karin Písaříková, která vyučuje na japonské Vysoké škole umění a designu Joshibi a přiznává, že na to nedokázala nemyslet, když dívku od té doby známkovala.…