Umění a politika

Na úvod jedno technické vysvětlení, tento editorial jde do tiskárny dříve než ta část časopisu, která se věnuje volbám. Takže zatímco tyto řádky píši před volbami, komentář o několik stran dále už se znalostí výsledků.

I tak se tu dotknu politického tématu. Několik dní před volbami mohli také pražští diváci zhlédnout divadelní představení Elity, které nastudovalo Slovenské národní divadlo pod vedením českého režiséra Jiřího Havelky. Inscenace vychází ze skutečných osudů několika agentů StB, které zachytily dokumenty, jež jsou k dispozici ve slovenském Ústavu paměti národa. A jedním z nich je i Andrej Babiš, ačkoli jeho jméno tu přímo nepadne.

Je to strhující představení a výkony herců jsou opravdu výjimečné, ale nyní mi jde o něco jiného. Přestože hra z logiky věci nepřináší nic nového po, řekněme, obsahové stránce, její působivost a novost je v něčem jiném – v silné emoci. U různých svědectví často narazíme na hranice vlastní představivosti. Takže i když známe různá hlášení spolupracovníků tajné bezpečnosti a víme, co za šílenou dobu tu bylo, pro čím dál větší část společnosti je to minulost. Navíc mnohdy smetená slovy: „Nikomu jsem neublížil.“

Na jevišti ale najednou vidíme zrod agentů StB, jejich cynický svět, který stál na každém jednom z nich, takže vlastně společně ublížili všem. A navíc se stejnou cyničností mnozí z nich ovlivňují i náš dnešní svět.

Divadlo má zvláštní kouzlo přítomnosti – stáváme se součástí dechu herců-aktérů, takže je to i náš příběh. Není náhodou, že v posledních letech do divadel stále častěji pronikají aktuální události. Je nám to třeba.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery

šéfredaktor