Tajení bez tajemství

Jedním z titulů uvedených na trh minulý týden v rámci Velkého knižního čtvrtku je románový debut filmové a televizní scenáristky a režisérky Andrey Sedláčkové Každý něco tají. Jde o druhou autorčinu knihu; první před třemi roky byl dokumentární svazek Moje pařížská revoluce, v němž se vrátila do přelomu osmdesátých a devadesátých let, kdy emigrovala a rozhodla se i po československém převratu zůstat ve Francii, studovat tam a pracovat. Novinka je svižně napsanou prózou, ve skladbě i v dikci nesoucí scenáristické rysy. Odsýpající děj, půlstovka krátkých kapitol, žádná rozvitá souvětí, filmově strohé charakteristiky, stručné introspekce. Vše provedeno profesionálně. Při četbě prózy si vždy vytváříme v hlavě svůj vlastní „film“ – a u románu, který Sedláčková připsala herečce Tatianě Vilhelmové, to jde obzvlášť dobře.

Je zde od všeho trochu. Společenská problematika, to jsou intervence do soukromí ústřední dvojice, populárních herců Lucie a Jiřího, jimž se do života vlamují bulvární média. Ani jeden z manželů o to nestojí a nechce s bulvárem hrát žádnou hru. Lucie se soudí, a nevyhraje. Je tu vztahová intimní rovina: manželství Lucie a Jiřího je hodně provozní, setrvačné, ale oba ctí rodinu, jak se ukáže, když dojde na příležitosti zaháčkovat se citově jinde. Vyskytuje se tady i linie historicko-politická: Luciin tchán Rudolf, dobře zajištěný vdovec, jenž zasahuje do chodu synovy rodiny, touží po stvrzení správnosti své životní cesty, která se za normalizace…