Nejoptimističtější příběh z gulagu, jaký jste si kdy mohli přečíst. Takový je debut tatarské spisovatelky (středněvěké potěší, že ji při roku narození 1977 nakladatelství stále označuje za „mladou“) Guzel Jachiny odehrávající se v letech 1930–1946. Oněch šestnáct let pokrývá nejen dobu, již hrdinka Zulejka tráví ve vyhnanství sibiřského pracovního tábora, kam je deportována po vraždě svého muže rudým komisařem během drakonické likvidace tatarských „kulaků“ v okolí Kazaně. Hlavně je to čas jejího zrání, o kterém vlastně celá sága pojednává.
Vytržení z tradičního vesnického života totiž pro Zulejku přináší přes všechno utrpení nečekaný moment. Zakřiknutá dívka uvyklá na svět rodinných příkazů a ponižování se náhle ocitá v permanentním boji o přežití, v němž nemůže obstát bez uvědomění si vlastní hodnoty. Až v gulagu se o sobě naučí přemýšlet jako o svéprávném člověku – protože „tatarština má dokonce takovou gramatiku, že člověk může prožít celý život, aniž by jedinkrát řekl ,já‘: ať o sobě mluví v jakémkoli čase, sloveso se ocitne v potřebném tvaru, změní koncovku a použití tohohle malého samolibého slova se stane zbytečným“.
Ve strhujícím vyprávění rámovaném široce pojatou drobnokresbou okolního prostředí a vedlejších postav dojde i na podrobný popis stalinských hrůz. Tenhle román ale pojednává hlavně o naději. Zulejka mezi vším strádáním a umíráním prochází emancipací: přestane být shrbenou služkou a přežije díky vzdoru vůči okolnostem, byť ji načas zanesou až do…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
