Už zase určujeme cestu

Před nadcházejícími volbami odemykáme komentář šéfredaktora Erika Taberyho z aktuálního vydání Respektu. Pokud podobné články oceňujete a chcete je číst pravidelně, staňte se naším předplatitelem.

Už jen pár dní nás dělí od voleb, ve kterých je velmi snadné říct, koho určitě ne, ale poměrně náročné určit, koho rozhodně ano. Takže vybrat správně se vzhledem k rizikům, která se před námi rýsují, zdá jako docela těžký úkol. Je však třeba se ho zhostit. Už proto, že do sněmovny zřejmě vstoupí nadstandardní počet antisystémových politiků, a stojí za to pokusit se vyrovnat síly.

Na co nezapomínat

O každých volbách se říká, že jsou rozhodující, nejdůležitější a osudové. Letos to zaznívá ještě častěji než v letech předchozích. Nicméně společnost si to evidentně nemyslí. Nenaznačují to ani výzkumy veřejného mínění, ani preference stran, které o osudovosti mluví nejčastěji.

Právě tyto partaje však, což je ironie osudu, nabídly samy každému nejsilnější svědectví, že o žádné výjimečné volby nejde. V rozhodující chvíli se přece lidé dávají dohromady a jsou ochotni pro větší cíl opustit své předsudky či ambice. Jenže nejdříve se rozpadla spolupráce TOP 09 a hnutí Starostů, pak selhala všechna jednání o možné součinnosti těchto dvou stran s lidovci a nakonec se rozpadl i poslední pokus – koalice Starostů s lidovci. Výsledkem usilovné snahy o integraci tak nakonec je, že dnes máme dokonce více malých stran než předtím.

Pochopitelně se tak zbytečně tříští hlasy. Strany vlastně přenesly nepříjemné rozhodnutí na voliče – to oni mají problém vyřešit a ideálně zvolit všechna zmiňovaná uskupení do sněmovny a tím vyvážit sílu Andreje Babiše. Podobnost těchto uskupení ale voličům situaci vůbec neusnadňuje.

Tady je třeba říci, že bez ohledu na dojem veřejnosti a chování některých partají je faktem, že tyhle volby důležité jsou. A v mnoha ohledech určí budoucnost této země na mnoho let dopředu. Někteří komentátoři, zejména kritici Andreje Babiše, naznačují, že nás po nich čeká cosi jako diktatura či prostě nějaká verze autoritářského režimu. Stát se může všechno (ale to platí vždy), takže opatrnost je namístě. Nicméně v něčem by to byla jednodušší situace, protože náhlý pokus o odstranění demokracie by byl jasným impulzem ke zformování opozice a protestů.

Větším rizikem je, že věci se budou bortit pomalu, oslabování demokratických pravidel a institucí a otáčení volantem ve směřování země bude nenápadné, ne-li občany rovnou vítané.

Komunistický kádr

Potenciální vítěz voleb – Andrej Babiš – otevřeně říká, že cokoli mu komplikuje vládnutí, je dobré odstranit. Na jeho straně je bohužel nálada společnosti, která je rozčilená nad stavem politiky, místo aby byla rozčilená nad vlastním přístupem k ní. Evidentně málokomu dochází, že pravidla, která komplikují vládnutí, jsou tu pro naši ochranu. Abychom se nestali hračkou těch, kdo jsou zrovna u moci.

Nemenší problém je, že Andrej Babiš je počtář, který v lepším případě nechápe, jak funguje diplomacie a zahraniční politika, v horším to ví, ale je mu to kvůli jeho skrytým zájmům jedno. Evropská unie se nachází v zásadním okamžiku, kdy se rozhoduje o její budoucnosti. A o budoucnosti zemí, které ji tvoří. Je tu nemalé riziko, že my vinou Babišova „počtářství“ z této budoucnosti vypadneme.

Rizika spojená s Andrejem Babišem byla popsána ze všech možných úhlů. Svým způsobem nejde říct více a je třeba akceptovat fakt, že nemalé části společnosti jeho mix nakumulované moci, zkřížených zájmů a afér nevadí. Těžko se ale smiřovat s tím, že v době stého výročí vzniku republiky nám má vládnout komunistický protekční kádr a spolupracovník totalitní tajné bezpečnosti.

V předvolebním čísle v roce 1990 jsme publikovali rozhovor s novinářem Rádia Svobodná Evropa Egonem Lánským, který od roku 1968 žil v emigraci. Na otázku, co pomůže obrodě české společnosti, odpověděl: „Myslím, že nejvíc ze všeho slušní vůdci, slušné příklady. Když lidé na vrcholu hierarchie budou svými postoji ukazovat skutečné hodnoty a budou umět vysvětlit, proč je tyto hodnoty nutné respektovat.“

Tento jednoduchý postřeh platí dodnes. Pokud někdo namítá, že za posledních sedmadvacet let jsme zvolili řadu „špatných příkladů“, má pravdu. To ale přece nemůže být argument, abychom zvolili někoho horšího. Jaký příklad si sami dáváme, když chceme, aby zemi vedl někdejší kolaborant? Proč svěřovat vládu někomu, kdo reprezentuje to nejhorší v nás?

Pokud se nám to nelíbí, musíme to rozhodnout ve volbách. Kdo tu šanci propásne, může pak něco vyčítat jen sám sobě.

Věnujme nyní pozornost jednotlivým stranám, které podle nás připadají jako volitelné. Novým hráčem se zřejmě stanou Piráti – strana, jež letos obsadila tradiční proud vzbuzující v některých voličích naději, že noví budou lepší. Piráty je poměrně těžké definovat programově, podstatnější jsou tu lidé, kteří je tvoří. Většinou jsou z mladší generace, jež o světě nepřemýšlí v technokratických a politických frázích. Řadu z členů by člověk s sebou vzal na opuštěný ostrov, ale před mnohými by na ten ostrov nejraději utekl. Mezi ně patří lídr kandidátky ve Zlínském kraji Giuseppe Maiello, který je aktivním šiřitelem různých konspiračních teorií (namířených zejména proti veřejnoprávním médiím), či muž na vysokém místě jihomoravské kandidátky Ivo Vašíček, který dnešní Německo přirovnal ke třetí říši a navrhuje vystoupení z NATO. Strana jej sice odvolala z pozice místopředsedy, ale až po veřejné kritice, do té doby kolegům roky nevadil a do sněmovny kandiduje.

Strašení Piráty, které se v posledních týdnech stalo poměrně populárním, je přehnané, ale vzhledem k tomu, jak nejistá je loajalita většiny stran k naší evropské cestě, není pro nás tento projekt dostatečně čitelný, abychom měli představu, jak se bude v té či oné situaci chovat.

Z tohoto důvodu považujeme za relevantní tři strany – lidovce, TOP 09 a Starosty. I u nich bychom dokázali vyjmenovat dlouhý přehled výhrad, nicméně jasné směřování v rámci Evropské unie, NATO a ctění principů demokratické společnosti, které tyto strany už projevily, jsou podstatnou výhodou.

Nejpříjemnějším překvapením pak byli během kampaně Starostové Jana Farského, protože si udrželi věcnost, slušnost a i v televizních debatách byli přesvědčivými řečníky.

Nepochybně nejeden volič bude zvažovat riziko propadlého hlasu, tedy že se strana, kterou bude volit, nedostane do sněmovny. To riziko tu je, ale kdybychom to brali čistě teoreticky, šanci na vstup (či naopak vypadnutí) mají strany, které se v průzkumech pohybovaly od tří do sedmi procent. Bát se hlasovat pro tyto strany znamená rezignovat na středopravé proevropské síly ve sněmovně.

Při pohledu na levicové strany se nabízí z našeho pohledu jako nejrelevantnější ČSSD. U ní jsou výhrady ještě silnější, paternalistický program nám není blízký, stejně tak lidé jako Milan Chovanec, kteří společnost jitří svými protiuprchlickými a militaristickými nápady. Ale jestli nějaká strana vedle ANO může aspirovat na „velkou“ stranu, pak právě ČSSD. Je to tedy čistě strategická úvaha.

Čemu se věnovat

Vše nasvědčuje tomu, že příští volební období bude náročné. Už jen proto, že sněmovna bude zřejmě „rozbitější“ než dosud – zasednou tu silné protestní strany ANO, KSČM, SPD Tomia Okamury a Piráti. Nestavíme je v žádném případě sobě naroveň, ale jsou to uskupení, která se ostře vymezují vůči ostatním nebo ostatní vůči nim. Vytvářet za takové situace smysluplná spojenectví bude velmi složité.

Rizika jsme částečně nastínili už výše, je jich ale ještě více. Čemu bychom tedy měli věnovat příští čtyři roky (pokud nebudou předčasné volby) pozornost, abychom neztratili to, co považujeme za klíčové?

Sledujme přístup stran k veřejnoprávním médiím. Politici se v minulosti už nejednou pokoušeli dostat je pod kontrolu, a to buď zastrašováním, nebo pak skrz nové členy v jejich kontrolních radách. Ty totiž vybírají generální ředitele.

Maximální ostražitost je třeba mít při jakýchkoli návrzích na změny ústavy, pravomocí institucí, volebních zákonů apod. Dokonce i nápady, které znějí zpočátku jako dobré, je nutné sledovat s vědomím toho, že v průběhu projednávání v parlamentu stačí jeden pozměňující návrh a malér je tu. Zažili jsme to už několikrát.

Důležitou roli hraje také výběr ministra vnitra. Ten sice nemůže vstupovat přímo do vyšetřování, ale skrz dobré vztahy s policejním prezidentem může vytvářet podmínky pro vyšetřování, či naopak nevyšetřování závažných kauz. S tím pak souvisí další bod, který je nutné sledovat pozorně, a sice přístup ke státním zástupcům. Ti by měli mít i nadále maximální volnost ve své práci.

Vzhledem k problematičnosti ANO (tady je míněna hlavně propojenost se zájmy firmy Agrofert) bude podstatné rovněž to, jestli bude mít toto uskupení ve vládě většinu. Pokud ano, ocitnou se ostatní strany více méně v roli statistů. A tím pádem tak trochu i my všichni.

Vůbec nejdůležitějším indikátorem pak bude vztah k Evropské unii. K tomu, aby z ní země byla vyvedena, nemusí političtí kormidelníci pořádat referenda. Pakliže naši představitelé a reprezentanti přestanou být aktivní, zřeknou se vytváření pevných partnerství s ostatními členy, přijdeme o šanci Unii ovlivňovat. Náš hlas se stane bezvýznamným a to ještě více posílí tuzemskou lhostejnost a volání po odchodu ze spojené Evropy.

Za Masaryka

Jak už bylo řečeno, vzhledem k velkému podílu nerozhodnutých voličů mohou volby dopadnout jinak, než čekáme. Kdyby se ale věci vyvinuly tak, jak se nyní zdá, není třeba bědovat či panikařit. Naopak je nutné promýšlet, jak se k nastalé situaci postavit a jak se snažit zdola obhajovat cestu, kterou jsme v roce 1989 úspěšně nastoupili. Hodnoty, na kterých Masarykovo Československo v roce 1918 vzniklo – humanismus, liberální demokracie, evropskost –, za to stojí.