Skleróza je moje družka

Jana Duška (37) upoutala před lety roztroušená skleróza na invalidní vozík. Rozhodl se však, že nemá smysl lámat nad sebou hůl, a vypravil se společně s malým synem na šestisetkilometrovou pouť do Santiaga de Compostela. Z cesty vznikl dokument Camino na kolečkách, který má v druhé půlce října premiéru.

Kdy jste onemocněl?

Lékaři mi progresivní formu roztroušené sklerózy diagnostikovali ve třiadvaceti, poté co jsem začal mít problémy s očima. Před pěti a půl rokem jsem pak skončil na vozíku. Pomalu mi začínají chromnout ruce, takže se mi už špatně píše na počítači a neudržím třeba příbor.

Jak jste se s tou zprávou tehdy vyrovnal?

Pamatuji se, že když mi to doktor oznámil, začal jsem se hrozně smát. Nic moc jsem si nepřipouštěl, tedy možnost, že se nemoc bude zhoršovat a stanu se jednou vězněm ve vlastním těle a zároveň svým věznitelem. V té době jsem se čerstvě oženil a přestěhoval se za svou ženou do Dvora Králové, máme spolu tři děti. Studoval jsem tehdy vysokou školu chemicko-technologickou, do toho pracoval… Za nějaký čas jsem ale školy musel nechat, přestal jsem to dohromady zvládat.

Jak nemoc berete dnes?

Přistupuji k ní víceméně laxně, pro mě je důležité, že žiju. Skleróza je tak něco jako moje nedělitelná družka; mám jistotu, že mě nikdy neopustí.

Kdy vznikl nápad vydat se na svatojakubskou pouť?

S Petrem Hirschem, který se rozhodl obejít celý svět a na svých cestách doprovází ostatní poutníky, jsme loni v létě grilovali na střeše domu s pečovatelskou službou, kde pobývám. A ze mě, ani nevím, jak to přišlo, najednou vypadlo: „Péťo, já chci do Santiaga.“ On se toho chytil, rozjel kampaň, na základě které se sešlo dost hotovosti, a pak už nešlo couvnout.

Proč jste se na cestu vůbec vypravil?

Chtěl jsem se v katedrále svatého Jakuba pomodlit. A taky jsem chtěl cestu vykonat pro všechny, kdo trpí roztroušenou sklerózou – dokázat, že vozíkem život nekončí, ale možná začíná.

Na pouť jste se letos v květnu vypravil se synem Jendou, kterému v té době bylo pouhých devět let. Proč?

A taky s Petrem Hirschem a dvěma členy filmového štábu, z cesty vznikl dokument Camino na kolečkách. A co se týče Jendy, měl problémy ve škole, takže jsme někdy v lednu uzavřeli dohodu, že pokud se zlepší, vyrazí na pouť se mnou. A dohoda byla splněna.

Jaký byl plán?

Původně jsme měli vyrazit z francouzského městečka Saint Jean Pied de Port, kde svatojakubská cesta pomyslně začíná. Jenže by nám to trvalo měsíc a půl a já musím každý měsíc na kapačky. Takže jsme cestu nakonec startovali ze severošpanělského města Logroño – k hrobu svatého Jakuba je to 600 kilometrů.

Jakým překážkám jste čelili?

Hodně kolísavému počasí, třeba ráno jsme se probouzeli při třech stupních Celsia a odpoledne se teplota vyšplhala přes třicet. Nejhorší byly kamenité a pro vozík nesjízdné cesty. Ale zaťal jsem zuby a jel. Nebylo cesty zpátky.

A Jenda?

Ušel to celé sám, jen jednou jel kousek autem, když se bouchl do kolene. A nejen že to ušel, ale po cestě ani neceknul. Před ním opravdu smekám.

Jaký pocit zavládl v cíli?

U hrobu svatého Jakuba v Santiagu de Compostela jsem vyslovil modlitbu. Modlil jsem se po celou dobu trvání poutě, ale když jsem byl před katedrálou, měl jsem úžasný pocit, že se mi to povedlo, že jsem dokázal splnit slib, který jsem si dal. Že se mi to povedlo ale i pro všechny lidi s roztroušenou sklerózou. Jsem jediný Čech, který překonal na svatojakubské cestě vzdálenost 600 kilometrů na vozíku.

Kam vás to láká příště?

Líbila by se mi pouť svatého Patrika v Irsku. A taky by mě hodně zajímalo, jestli na Aljašce stojí ten zelený autobus, ve kterém zahynul Christopher McCandless, jehož příběh posloužil jako námět knihy a filmu Útěk do divočiny.