Stavte na mém dvorku
Lidem, kteří protestují proti tomu, aby v jejich čtvrti vyrostl nový developerský projekt, protože ji nenávratně zničí, vyrůstá konkurence. Heslem první skupiny bývá „ne na mém dvorku“, anglicky „not in my backyard“ – neboli „nimby“. Té druhé „yimby“ – „yes in my backyard“, „ano na mém dvorku“. Jsou to lidé, kteří na veřejnosti a na radnicích horují za to, aby se stavělo, kde to jen jde.
Ti, o nichž referuje britský Guardian, jsou ze západního pobřeží Spojených států, především z okolí Sanfranciského zálivu a Seattlu, kde sídlí všechny velké technologické firmy. Noví zaměstnanci přicházejí, ale bytová výstavba tempu nestačí. Nájmy raketově vzrostly, jsou tam teď nejvyšší v USA. Stačí se podívat na cenovou mapu velkých evropských měst a pochopíme, že čas yimbyů nadchází i tady. Jejich logika je následující: Nemít kde bydlet či za nájem vydávat většinu příjmu je dlouhodobě neúnosné – a starosti starousedlíků, že mizí stará známá místa, nové věžáky se jim nelíbí a na jejich dvorky nebude svítit sluníčko, jsou proti tomu malicherné. Proto podporují výstavbu. Chtějí cokoli. Třeba i proti vůli občanů dotčených čtvrtí.
Většina yimbyů jsou mladí bílí zaměstnanci bohatých firem z generace mileniálů, s velmi slušným příjmem. Chtějí bydlet nedaleko svých pracovišť, a tak vytlačují dosavadní obyvatele – v případě San Franciska se to týká třeba čtvrti Mission, dlouhá léta převážně chudší a latinskoamerické. Poměr se každý rok mění ve prospěch těch prvních. Ti druzí si stěžují, že yimbyové chtějí jejich odchod uspíšit. Yimbyové na to říkají: Skutečně je tedy řešení nestavět? Cynicky řečeno: chudší lidé tahají za kratší konec, ti majetnější je vytlačí tak jako tak. Víc bytů tedy naopak znamená větší šanci pro všechny.
Sami se necítí jako utlačovatelé. Jistě, v porovnání s lidmi s latinskoamerickým původem jsou statisticky ve výhodě. Mají víc peněz, příležitostí a světlejší vyhlídky. V porovnání se svými rodiči si ale připadají jako ti, kdo prohrávají: jsou o polovinu chudší než generace před nimi ve stejném věku, mají větší univerzitní dluhy – a do toho zpropadený měsíční nájem v přepočtu padesát tisíc korun za 1+1.
Sexuální revoluce pro muže
Americká média stále plní debaty o odkazu zakladatele časopisu Playboy Hugha Hefnera. Bývalý novinář v časopise založeném na počátku padesátých let propagoval liberální hodnoty už v době, kdy to nebylo příliš cool: podporoval práva gayů a leseb, protestoval proti rasové segregaci, podporoval právo žen na antikoncepci a interrupci. Vedle nahých žen čtenáři v magazínu zároveň dostávali kvalitní literaturu či eseje o klíčových společenských a politických tématech. Sám sebe zároveň označoval za posla sexuální revoluce a advokáta „osvobození ženy“, zejména v sexu. A tady se dostáváme k problematičtější části odkazu. Jeho Playboy hrál roli v uvolnění konvencí ve značně pruderní Americe a na oslavě nahého ženského těla ani sexuality není nic špatného. To je třeba zdůraznit, protože kritici Playboye bývají označováni za úzkoprsé puritány.
Osvobození žen ani sexuální revoluci ovšem Hefner sám nepraktikoval. Svobodná vůle žen, s nimiž přišel do styku, a to jak pracovně, tak soukromě, jej příliš nezajímala. Ohromnou pozornost k prvnímu číslu Playboye přitáhl nahými fotkami Marilyn Monroe. Málokdo už ví, že nesouhlasila s tím, aby něco „zdobila“, ani za to nedostala zaplaceno.
Jako moderní nezávislé ženy nežily ani Hefnerovy výrazně mladší přítelkyně, s nimiž sdílel své sídlo v Los Angeles. Nesměly pracovat, ani mít auto, protože by jim dalo příliš nezávislosti, a pokud už šly samy ven, musely se vrátit do deváté večer. V určené dny měly povinnost provozovat s Hefnerem sex, který popisovaly jako jím dirigovanou činnost. Možná proto několik z nich popsalo, že jim před sexem dával léky na „uvolnění“, o nichž říkal, že ženám „otevírají stehna“.
V soukromém životě a zprostředkovaně i v časopise tak Hefner praktikoval spíš sexuální revoluci, v níž je od konvencí osvobozen pouze muž. Žena je dál konvencemi svázána: v přísných požadavcích na to, jak má vypadat, i v tom, jak se má chovat. „Nezměnil pohled na sex jako na něco, co ženy poskytují mužům a jehož středem je mužská slast,“ píše v komentáři americký týdeník Time. V tomto scénáři není moc prostoru pro ženské fantazie, touhy a možnost skutečně svobodně projevit svoji sexualitu. Magazín The Atlantic v této souvislosti cituje slova bývalé Hefnerovy sekretářky Shelly Schlicker: „Hefner vydělal miliony tím, že prodával vyretušované obrázky žen nejistým mužům, kteří jsou vychováváni v tom, že mají chtít hravé zvířátko, a ne člověka.“
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].