Houby kánoe

Turista z Česka upadne do spárů lidojedů, kteří si z jeho kůže chtějí udělat kánoi. Jako poslední přání náš občan žádá vidličku, a když ji dostane, začne se zuřivě bodat do prsou a volá: „Houby kánoe!“ Tento vtip a zvláště jeho ostravskou variantu s poněkud sprostším zvoláním, které v seriózním periodiku nelze otisknout, jsem měl kdysi rád. V dobách normalizace za ruské okupace mi dával hluboký smysl. Když po mně okupant něco chce, tak je frajeřina mu to nedat, i když si při tom uškodím a bude to bolet.

Víc než čtvrt století po konci reálného socialismu se stále někdy chováme jako turista u lidojedů. Když po nás dnes ne okupanti, ale přátelé v Evropě chtějí, abychom trochu pomohli s dočasným umístěním uprchlíků, umějí naši politici říci jenom „ne“. Místo aby udělali alespoň symbolické gesto a přijali pár stovek běženců, porušují naše právní závazky s rizikem, že na nás budou uvaleny citelné sankce. Jako by úplně zapomněli, jak vstřícně se Západ choval k desetitisícům československých exulantů v letech 1948 a 1968. Přitom v devadesátých letech jsme ochotně a bez větších problémů přijali tisíce bosenských muslimů z válkou zničené Jugoslávie. A nedávno jsme se ženou a dětmi na vlastní oči viděli, jak si dobrovolníci z Česka udělali rychlou a účinnou pomocí dobré jméno v uprchlických táborech od srbského Šidu po řecké Idomeni. Když člověk rodinám na útěku podá jídlo či horký čaj nebo si jen s jejich dětmi zahraje fotbal, strach z cizinců přirozeně vystřídá soucit a respekt.…