Jaký je český zájem

Český premiér Bohuslav Sobotka jednal v krátkém časovém sledu nejdříve s francouzským prezidentem a poté italským předsedou vlády. A nešlo o běžnou, formální sešlost, nýbrž o konkrétní vyjednávání o budoucích krocích EU. Měli bychom si tato jednání zapamatovat, až budeme zase podléhat pocitu, že na našem hlasu vůbec nezáleží.

Zájem o Česko se zvětšuje a může ještě růst, pokud potvrdíme svou ochotu nenechat se svazovat Visegrádem a začneme řešit svoje, a nikoli polské či maďarské cíle. V posledních dvou letech to totiž působilo tak, že s námi ani nemá cenu jednat, protože se vždy přidáme k sousedům. Jediný rozdíl byl v tom, že zatímco při jednání se Poláci mračí, tak Češi se usmívají.

Rokování Česka a Slovenska s francouzským prezidentem význam obou menších zemí zvedlo, protože ukázalo i ostatním státům, že už tady ten neustále nepřátelský monolit nestojí v cestě možným dohodám. Pokud si někdo myslí, že nám to spíše ublíží, tak to není pravda. Blokační strategie přináší úspěch jen zřídkakdy. Lepší je vědět, co chceme, než jen to, co určitě nechceme. A pro prosazování našich myšlenek hledejme podporu.

Je zajímavé, o kolik je pořád česká debata o Evropě jiná než třeba ta slovenská. U našich východních sousedů je totiž u významných stran, ale i médií či intelektuálů poměrně jasná shoda, že se z jádra Unie Polskem a Maďarskem vytáhnout nenechají. To je však dáno i tím, že Slováci už mají euro a jsou s ním spokojení (stát, firmy i občané), protože to pomohlo ekonomickému růstu.

Maďaři a Poláci jsou pochopitelně i nadále milými sousedy, ale jejich projekty jsou každým dnem víc a víc národní, čímž pro nás ztrácejí na zajímavosti, protože jsme zkrátka jiní. Ostatně liší se i Maďarsko od Polska, protože Budapešť se čím dál silněji otáčí k Rusku, což Varšava zásadně odmítá. Buďme tedy sví.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery

šéfredaktor