Jsem třetí den na cestě a za sebou mám dva státy. Když jsem vyrážela, měla jsem před hurikánem Irma náskok pět dní. Teď, v pátek večer, mi už doslova dýchá na záda.
Na náladě kolem mě je to znát. Když jsem nakládala děti do auta před jejich školou ve středu odpoledne, už sice v obchodech nebyla k dostání voda a na benzinkách byly půlhodinové fronty, ale ještě pořád se lidé tvářili, že to zase může přejít. Evropský a americký model výpočtu trasy Irmy se vzácně shodoval na cestu přes karibské ostrovy, ale rozcházel se v tom, jestli potom půjde přes východní pobřeží, nebo přes to západní. Nikdy dřív jsem tak nesledovala počasí jako teď. Protože v těch informacích pro mě byly zprávy o tom, jestli to s dětmi zvládnu, nebo jestli budu muset utéct. Nakonec to nebyl ani jeden z těch směrů. Irma šla prostředkem země, mířila přímo na nás, kousek nad Miami. „Go now,“ řekla mi ředitelka školky, jež prožila hurikán Andrew, který v roce 1992 zcela zdevastoval jižní část Floridy. „Už to není jestli, ale jak moc,“ dodala mi se strnulým výrazem. Dva předchozí dny se tvářila, že to je zase jen další panika. Stejně tak jsem se tedy tvářila já. „Tihleti Američané, ti jsou vždycky ze všeho tak vystrašení,“ říkala jsem si s přehledem a neohroženě si kupovala v Home Depotu venkovní květiny, zatímco ostatní nakládali do košů generátory, zápalné louče, grily na uhlí a jeskynní svítilny. Ty kytky jsem pak vynášela do prvního patra našeho domu společně s televizí a jedním kufrem školních uniforem,…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
