Už mě bolí záda

Ptáci už začali zpívat. Nechce se mi ven ze spacáku, ale poslední dobou mě po ránu bolí záda. Asi už nejsem tak mladej, jak si myslím. Nemá cenu dál ležet. Vstávám a balím si na další den vandru. Snídaně je rychlá – jen pár loků ovesné kaše. Nevím proč, ale moje ovesné kaše mají vždycky konzistenci spíše ovesného čaje. Já i kamarád máme zabaleno. Ještě obhlídneme místo, kde jsme přespali, a vrátíme se zpátky na cestu.

Společně jsme už něco nachodili. Jednou začas najdeme opuštěný kus Čech, kam s Bóžou vyrazíme, nebo spíš utečeme. Zatím jsme se nikdy neztratili, a tak netrávíme čas nad mapou a plánováním cesty, ale nad tím, jak se žije v civilizaci, ze které právě odcházíme. Nesnažíme se orientovat v lese, snažíme se orientovat v tom, co vidíme, a v tom, co je nám ukázáno.

Jsme na cestě, šlapeme dál. Naše pohorky v pravidelném rytmu dobývají lesní pěšinku. „Bohuslave, ty jsi ale dneska nasadil tempo,“ snažím se mezi popadáním dechu naznačit Bóžovi, že už nemůžu.Odpovědi se mi nedostane.

Sváču jsme nestihli, cesta uběhla až příliš rychle. Teď už dvě hodiny hledáme místo, kde by bylo krásné poobědvat. Ve tři odpoledne se před námi objeví náš dnešní cíl. Došli jsme k malé vesničce na hranicích. Snažíme se v ní najít místo, kde doplníme vláhu. Všechnu vodu z našich zásob jsme už dvakrát vypotili a teď si přeju najít stín pod lipami, kam si s jedním chlazeným na chvíli sedneme.

Když horko opadne, jdeme si najít místo na spaní do lesa. Jsme unavení, a tak se zastavíme na dohled lesní cesty, nedaleko svěžího potůčku. Vytáhneme véču, ale ještě než se do ní zakousneme, už k nám od cesty míří osoba. „Dobrý večer,“ prohodím od voňavé instantní polévky.

„Hele, hoši, vy tu jako táboříte?“ Odpoví mi na oplátku.

„Uvažovali jsme o tom,“ řekne Bóža.

„Tady se tábořit nesmí!“ začne na nás chrlit domnělý lesník. „Takové lidi, jako jste vy, znám. Pak mi tady podpálíte les. Běžte si lehnout na kraj vesnice. Ještě vás tady někdo zastřelí.“

V krátké chvilce, kdy se lesník nadechuje, mu zkusí Bóža odpovědět: „Máme přece právo být v lese, tady není žádná chráněná oblast a…“

Mezitím lesník nabral dech a pokračuje: „Tady se tábořit nesmí! To je ta vaše demokracie! Běžte si za tím vaším Havlem a Milošem!“

Tentokrát využiju jeho nádech dřív já a zastavím Bóžovy argumenty: „Dobře, my se sbalíme a odejdeme.“

Lesník je najednou jiný: „Jako já jsem taky chodil na čundry, ale dyť sem jezdí ti Francouzi a ti vás klidně zastřelej, jsou na to pojištěný.“ Na odchodu pak ještě prohodí: „Rostou houby?“

Lesník odkráčel po cestě, my odešli na druhou stranu. Nakonec jsme našli hezké místo, kus rovného plácku a ustlali jsme si na měkkém jehličí. Spacák je skvělé místo na přemýšlení. Místo večerníčku jsme se v myšlenkách vrátili k lesníkovi. Co jsme mu měli říct? Kdo to vůbec byl? Proč jsme na místě nevydrželi a nebránili svoje práva? Proč jsme se mu to nesnažili vysvětlit? Proč nás poslal zrovna za Havlem a Milošem? Mělo cenu mu vyprávět o argumentačních faulech? O zákonu?

Předpokládám, že ví, že jsme si lehli o kousek dál. Možná jsme neměli pravdu. Možná to vzdají i ostatní trampové, které tenhle lesník potká. Možná jsme byli jen unavení.

S posledními paprsky zapadajícího slunce usínáme. Já jen přemýšlím, jestli mě zítra ráno budou zase bolet záda.

Alexander Brokof,

23 let, student chemie ochrany prostředí