Dopis z Ol Pejety

Lvice lhostejně pozoruje naše auto, zatímco se na ni zaměřuje reflektor. Je jedenáct v noci a právě jsme šelmu přistihli u hodování na buvolovi, který zapadl do bahniska a nedobrovolně se predátorům položil na talíř. Už tak napínavé pozorování, které se odehrává přímo na rovníku v keňské savaně, dostane další náboj, když se z blízkého roští ozve kňourání. Poblíž jsou i lvíčata, což dokazují vytahané cecíky kočky, která se po vyrušení uvelebila pět metrů za naše auto s otevřenou střechou.

Matka na jejich zvuky nijak nereaguje, a tak průvodce silným reflektorem osvěcuje křoviska, čímž se ztrácí přehled nad tím, kde je lvice. Fantazie mi jede na plné obrátky. S husí kůží si představuji, že po návratu světla na vyjeté koleje bude v trávě jen vyválený důlek. A pak střih a budu hledět do rozšklebeného chřtánu tvora, který nám hupne na kapotu. Nejspíše jsem viděl příliš mnoho thrillerů, kde scénáře stále dokola obměňují tuto obehranou lekavou šablonu. Lvice i poté, co se k ní reflektor zase navrátí, zůstává ve stejné pozici nehybné sfingy.

Jenže příběh dostane nového aktéra. V křoví zasvítí oči a reflektor prozradí nahrbený hřbet hyeny, která se obloukem vyhýbá královně zvířat i její večeři. Průvodce vzrušeně šeptá: „Možná se pokusí dostat k mláďatům. Pokud jsou nechráněná, zabije je. Šelmy v savaně to tak dělají, aby se zbavily svých konkurentů.“

Sledujeme hyenu, která oklikou skutečně míří tam, odkud se ozývá kňourání koťat, aniž by lvice jakkoli reagovala. Pak nám…