Lvice lhostejně pozoruje naše auto, zatímco se na ni zaměřuje reflektor. Je jedenáct v noci a právě jsme šelmu přistihli u hodování na buvolovi, který zapadl do bahniska a nedobrovolně se predátorům položil na talíř. Už tak napínavé pozorování, které se odehrává přímo na rovníku v keňské savaně, dostane další náboj, když se z blízkého roští ozve kňourání. Poblíž jsou i lvíčata, což dokazují vytahané cecíky kočky, která se po vyrušení uvelebila pět metrů za naše auto s otevřenou střechou.
Matka na jejich zvuky nijak nereaguje, a tak průvodce silným reflektorem osvěcuje křoviska, čímž se ztrácí přehled nad tím, kde je lvice. Fantazie mi jede na plné obrátky. S husí kůží si představuji, že po návratu světla na vyjeté koleje bude v trávě jen vyválený důlek. A pak střih a budu hledět do rozšklebeného chřtánu tvora, který nám hupne na kapotu. Nejspíše jsem viděl příliš mnoho thrillerů, kde scénáře stále dokola obměňují tuto obehranou lekavou šablonu. Lvice i poté, co se k ní reflektor zase navrátí, zůstává ve stejné pozici nehybné sfingy.
Jenže příběh dostane nového aktéra. V křoví zasvítí oči a reflektor prozradí nahrbený hřbet hyeny, která se obloukem vyhýbá královně zvířat i její večeři. Průvodce vzrušeně šeptá: „Možná se pokusí dostat k mláďatům. Pokud jsou nechráněná, zabije je. Šelmy v savaně to tak dělají, aby se zbavily svých konkurentů.“
Sledujeme hyenu, která oklikou skutečně míří tam, odkud se ozývá kňourání koťat, aniž by lvice jakkoli reagovala. Pak nám…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
