Ideál samoty a divokosti
Kniha Karpatské hry ovlivnila několik generací tuláků hledajících dobrodružství v rumunských i jiných horách. Nyní vychází znovu po pětatřiceti letech a její autor Miloslav Nevrlý trvá na tom, že k putování vám stačí jen lehký batoh, pytel vloček a kus česneku.
Jedna z kapitol Karpatských her se jmenuje Hra na poutníka s lehkým srdcem. Píšete v ní o lidech, které nazýváte „ptáky mezi poutníky“: po horách chodí bez stanu i jídla a nestarají se o hygienu. Existují ještě takoví poutníci?
Bezpochyby ano.
Ptám se kvůli tomu, že už tehdy před pětatřiceti lety jste varoval před masovou turistikou úplně opačného ražení, kterou popisujete jako „cosi zpitvořeného, krásného i hrozného“.
Protože mě ta komunistická turistika otravovala. Lidi chodili po horách na počest sjezdu KSČ, aby dostali peníze, nebo na krajský výbor tělovýchovy hlásili ušlé kilometry, aby dostali vyznamenání. No a dnes? Když se dívám v televizi na pořady o Slovensku, tak je mi úplně mdlo, když vidím ty proudy lidí, kteří míří do nějaké jeskyně, a stejné proudy z ní zase vycházejí, to je pro mě úplně absurdní.
Když jsme jezdili na Slovensko a později do Rumunska, o kterých v knize píšu, měli jsme jen lehké ruksaky, šli jsme bez mapy, vypili jsme, co kolem teklo, a spali jsme na poli. Slovensko jsem poznal v roce 1953. Měsíc jsme stanovali v Račkově dolině v Roháčích a kolem nás vůbec nikdo neprošel. Dnes se tam kvůli návalu vybírá vstupné.
Další vaší hrou v knížce je Hra na diamantové zdraví. Na cestách doporučujete nečistit si zuby, místo mýdla používat říční písek a všechny tělesné neduhy podle vás vyřeší česnek a trocha alkoholu. Opravdu jste to…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
