Slastná šeptanda

Nejtrapnější situace, jaká se vám může stát, je, když vás někdo přistihne, jak se díváte na porno. Vlastně ne. Ještě trapnější je, když vás načapají, jak se díváte na ASMR videa. Myslí si to alespoň někteří novináři, kteří o tomhle nově objeveném fenoménu lidské mysli v poslední době psali. „A teď ti budu, drahoušku, čistit uši,“ šeptají na oněch videích dámy i pánové zblízka do kamery. „Pak budeme pomalu trhat papírové ubrousky, a když zbude čas, poslechneme si křupání chipsů.“ Diváci roztouženě zírají do monitoru a některým slastí ukápne slina.

ASMR (což je zkratka pro anglický pojem „autonomní senzorická meridiánová reakce“) vypadá na YouTube opravdu bizarně, trochu jako parodie na sexuální úchylky od Woodyho Allena. Ale jde o převratnou věc, za niž se netřeba stydět. Zřejmě poprvé komunita uživatelů internetu objevila jev, který vážně aspiruje na průnik do učebnic psychologie. A navíc si ho umí ohromně užít.

Zeleň stromů

Americký malíř Bob Ross, který zemřel v roce 1995, za svého života netušil, že ho jednou budou statisíce vyznavačů ASMR považovat za praotce hnutí. Jeho edukační televizní pořad Radost z malování (Joy of Painting), který se vysílal jedenáct sezon, měl ale už ve své době jednu zvláštnost – přitahoval diváky, které malování krajinek vůbec nezajímalo. Usedali k obrazovkám z jiného důvodu.

Bobův hypnotický hlas, naplněný vřelou sebejistotou zkušeného učitele, mlaskání štětce o paletu, slévání sytých barev v nové odstíny nebo série…