S pneumatikou na krku

Před třemi roky trojice mladých spisovatelů zveřejnila v týdeníku Respekt 12 odstavců o próze a jejich spoluautorka Ivana Myšková se jich drží i ve své druhé knize. Sbírka jedenácti povídek Bílá zvířata jsou velmi často hluchá rezonuje v duchu tehdejšího odmítnutí velkého románu a předkládá literaturu, která se nepodbízí, naopak zvedá čtenáře z pohodlí příběhových gaučů. Odměnou jim může být klíč k životům uzamčeným v komnatě vlastní zranitelnosti i sebeklamu.

Povídky různorodé co do délky, tématu i formy spojuje předehra v podobě citací z děl autorčiných oblíbených autorů. Musil, Dostojevskij, Céline či Bernhard; už to naznačuje, že nepůjde o příjemné čtení. Podivnost a narušenost, kterou dokázali tito spisovatelé z podstaty bytí vyšťourat, zajímá i Myškovou – ostatně před jednou z povídek cituje samu sebe. Se sebeironií sobě vlastní.

Smích a strach

Její prvotině Nícení se dostalo ocenění především za originální jazyk a styl. Bez vypjatých dramatických situací a přehledné zápletky, zato s groteskním humorem, situační komikou, novotvary i zhmotnělými metaforami preparovala Myšková na vztahu matka–dcera takzvanou základní ženskou vlastnost, obětavost. V nových povídkách se ke zdánlivě oceňovaným submisivním charakteristikám podobným způsobem vrací. A její postoj k pokoře, smířlivosti či oddanosti není jednoznačný, natož pozitivní. Možná právě v tom by její psaní mohlo být považováno za ženské, ale do této škatulky Myšková nezapadá. Spíš kráčí ve stopách své mentorky, spisovatelky Alexandry Berkové - propagátorky feminismu, která ale v tvorbě vždy stavěla na vrchol literární experiment.

V povídce Nebezpečí příjezdových cest se tak oběť brutálního znásilnění během výslechu vyznává ze spoluviny, ze svých ústupků a pokoušení. A při vzpomínkách na pachatele se něžně usmívá. „Víte, já každého strašně přeceňuju, poručíku. Chvilku se nehlídám a hup, ten člověk už je přeceněný,“ svěřuje se kriminalistovi, který mezitím přemýšlí nad svým rozpadajícím se manželstvím. Po mnoha letech se jeho žena rozhodla k opaku: už jej nebude obdivovat, přehrávat hru na obdiv, ani lhostejně snášet.

A právě probuzený vzdor, který se stává hlavní motivací, Myšková zkoumá. Moment, kdy k němu dojde, nebo naopak nedochází, protože už postavy příliš vězí ve svém naučeném já; podléhají druhému, slabostem či zvykům. V povídce Závěs chce být hrdinka znovu přitažlivá, chce vyprovokovat k zájmu muže a hlavně svého partnera. Ale výsledkem je nakonec jen vzdoreček, nahá promenáda před okny; za nimi ji spatří soused a ona samu sebe přesvědčí, že byla tak působivá, až vypadl z okna.

Autorčin humor vyplývající z absurdity situací, do nichž své často podivínské figury uvádí, je zlomyslný a ironický; o tragikomiku v rámci českých měřítek tu rozhodně nejde. Jedním z inspirátorů jí je ostatně Witold Gombrowicz, konkrétně jeho soubor grotesek Bakakaj, ve kterých se ze všedních situací vylupuje pudovost a touha manipulovat druhými. A tomu se blíží i Myšková: čtenář se směje pod vousy, zároveň mu naskakuje husí kůže z uvědomění, že se poznává.

Zvířata lidem

Propracovaná psychologická analýza však nepřestává být literaturou, naopak. Styl, jazyk a forma se snoubí ve svébytné a přesné vykreslení mezilidských vztahů, nitra postav či rodinné historie. Dobře se to ukazuje na povídce Čubka aneb Čas na upřímnost, která je improvizovanou polemikou mezi nymfomankou a jejím manželem. Podváděný manžel ve vnitřním monologu oponuje neukojitelné ženě, která se ráda vyspí s každým, jenom ne s ním. Loví z paměti útržky jejich rozhovorů a znovu střádá důvody, proč jí nevzdorovat. Myšková si tak otevírá prostor pro stylistickou performanci, vrší metafory a přirovnání, jež mají potenciál vrůst i do běžné mluvy: Provinilá žena – poklad pro domácnost nebo Založ si obchod s výmluvami, lásko.

Autorka hře se slovy občas mnohé podřídí a čtenář ji buď hraje s ní, nebo text odmítne jako příliš stylizovaný. Ani tehdy však nejde o okázalost nebo samolibé dokazování talentu, ale spíše o radost z možností češtiny. Ve většině případů stylové hledání zpřesňuje kresbu charakterů a propojuje hrdiny a hrdinky povídek. Ať jsou totiž jen osamělí či zaťatí, společná je jim nakonec smutná touha po spontánnosti.

Všechny ty podivnosti, které činí, ji mají probudit – a někdy se to i podaří. Titulní povídka Bílá zvířata jsou velmi často hluchá představuje takový návrat k naslouchání svým pocitům, k odvržení naučených reakcí. To je změna oproti debutu, kdy dcera nakonec přes veškerý boj matčiny vzorce přijala. Zde naopak dcera Sylvie v otci probouzí zapomenutou touhu opustit konvence a přílišnou zodpovědnost. Obratel po obratli tak rovná páteř – na rozdíl od jelena s pneumatikou kolem krku, který to před ulovením nestihl.

Motivy zvířat má Myšková v oblibě, ať už se jedná o starého psa páchnoucího smrtí v dokonale vydezinfikované středostavovské domácnosti, hmyz tvořící „zduřeninky“ na rostlinách nebo právě bílého jelena, který už jako kolouch uvízl hlavou v kole. Zvířata jsou tu symbolem, mementem i odrazem člověka, který se rád vidí v pozici racionálního tvora. Přitom by mu vědomí vlastní zranitelnosti pomohlo vrátit se k sobě samému a k ostatním. Pak by možná našel dveře i ke ztracené sebedůvěře jako Sylviin otec: „Zdálo se mi, že jsme na zahradě a že je to naše zahrada, ale nevypadala tak, vypadala spíš jako lesopark, a tam jsme objevili strom a ten měl dole na kmeni rezavou klíčovou dírku.“

Autorka je spolupracovnicí Respektu.