Jak si říct o vyšší mzdu

Nakrátko ostříhaný čtyřicátník má na sobě bílé tričko se zářivým smajlíkem a stejně široký úsměv se co chvíli objevuje i na jeho tváři. Zoroslav Smolinský (47) má k veselosti dobrý důvod – tomuto muži se na konci června podařilo zorganizovat největší stávku v dějinách Slovenska, o níž psaly noviny po celém světě. To, že se na bratislavském předměstí na šest dní zastavily výrobní linky v továrně Volkswagen, která denně chrlí do světa nablýskaná porsche, audi a seaty a dává práci dvanácti a půl tisícem lidí, bylo z velké časti jeho zásluhou. Smolinský stávku rozjel a dotáhl do vítězného konce. Pomohl vybojovat slib německého vedení, že stávkujícím dělníkům zvedne mzdy o 14 procent. Když se dnes muž menší postavy prochází mezi výrobními halami po rozlehlém areálu továrny na dohled od zelených hřbetů Malých Karpat, dělníci v montérkách i manažeři v nažehlených košilích ho oslovují familiárně „ahoj Zoro“. Ze Smolinského se na týden stal nejslavnější odborář na světě. Jeho příběh je však jen jedním z mnoha bojů o vyšší mzdy – a také o důstojnost –, které běží v celé střední Evropě.

Neponižujte nás

S ostrou stávkou na Slovensku předtím nikdo neměl zkušenosti. Za celých 26 let existence závodu Volkswagen Slovakia se tu nestávkovalo ani jednou. Slováci měli od vzniku samostatné republiky pověst kvalifikovaných a spolehlivých dělníků, kteří se nebouří, jsou věrní a tvrdě pracují i za relativně málo peněz, což byla pro zahraniční investory ideální kombinace. Právě proto si tu automobilky jako Volkswagen, KIA nebo PSA postavily svoje závody a dnes je Slovensko co do počtu vyrobených aut na hlavu světovou jedničkou.

Když Smolinský ve fabrice začínal, lidé byli rádi, že můžou pracovat pro německou firmu, která platila na slovenské poměry slušné peníze. To se ale začíná měnit. Dnes je v továrně průměrná hrubá mzda v přepočtu 47 tisíc korun, což je dvojnásobek průměrné mzdy v celé zemi. Jenže zdejší dělníci se teď už srovnávají se Západem, kde jsou platy několikanásobně vyšší. „Já jsem tady ve fabrice od roku 1992. Tehdy tu byl entuziasmus, dnes je ale nálada jiná. Je zde nová generace mladých lidí, kteří nepamatují komunismus. Oni už žijí jako občané Evropské unie a ptají se, proč má Rakušan či Francouz takové podmínky a my zas jiné, když jsme všichni občany stejné Unie. To se bude muset řešit,“ říká odborový předák.

Stávkovat prý vůbec nebylo jeho cílem, celou dobu se chtěl s vedením firmy dohodnout. Jenže když se ani po 11 kolech vyjednávání nepodařilo dosáhnout dohody, rozhodl se s kolegy pro dosud neozkoušené radikální řešení. Jako předseda Moderných odborů věděl, že podle zákona mají na stávku právo. Jak to přesně provést, ovšem tušil jen matně. Smolinský v továrně kdysi začínal jako dělník v lakovně, postupně se propracoval na vedoucího směny a v roce 2002 ho firma poslala na čtyřletou stáž do sídla koncernu Volkswagen ve Wolfsburgu. Tady se Smolinský kromě němčiny naučil také, jak fungují odbory, a s tamními kolegy se zúčastnil několika stávek. „Jak se to dělá, jsem ale věděl jen teoreticky,“ mhouří oči v úsměvu.

Aby se stávka v bratislavském závodě mohla uskutečnit, bylo potřeba sehnat podpisy od nejméně šesti tisíc zaměstnanců. Odboráři jich posbírali 8600. „Nebylo těžké lidi přesvědčit. Když jsem ale v úterý, kdy měla stávka začít, jel ráno před továrnu, byla ve mně jen malá dušička. Bál jsem se, zda se my Slováci dokážeme zkoordinovat. Ale když jsem tam pak viděl ty davy, tak jsem si oddechl,“ vzpomíná Smolinský v kuřárně na konec června a potahuje z cigarety.

Prostranství před bránou do továrny se 20. června proměnilo ve velký protestní happening za vyšší mzdu. Ačkoli má Slovensko srovnatelnou produktivitu práce jako Německo, němečtí zaměstnanci Volkswagenu berou dvaapůlkrát více než Slováci. Dělníci si proto přinesli transparenty s nápisy jako „NEPONIŽUJTE NÁS“, „VY PRO NÁS MINIMUM, MY PRO VÁS MAXIMUM“ nebo „FABRICE SE DAŘÍ, ZAMĚSTNANCŮM MUSÍ TAKÉ“. A dali najevo, že asfaltové parkoviště před vjezdem do závodu jen tak neopustí – postavili si tu stany, zapálili grily a pustili hudbu. Měli jasný cíl – vybojovat jednorázové zvýšení mezd o 16 procent. Vedení jim nabízelo jen devět procent, navíc v průběhu roku a půl.