Zachránci ztraceného času
Vzácné domy ožívají díky lidem, kteří to nemají v popisu práce
Určitě jste už nějaký takový dům někde viděli. Továrnu, vilu, kino. Zchátralou a opuštěnou stavbu trčící do prostoru jako smutná připomínka někdejší tuzemské kreativity a prosperity. V Česku se ovšem v čím dál hojnějších počtech objevují lidé, kteří nečekají, až tyto cenné budovy opraví stát či obce nebo až – podle horšího scénáře – spadnou, a pustili se do záchrany sami. Ve volném čase, s omezenými prostředky, někdy za marnost vzbuzujícího nezájmu institucí. Tihle zachránci, jimž se v novinářském žargonu pro jejich vytrvalost a nezištnost obvykle říká „parta nadšenců“, ovšem neoživují jen fyzickou podobu domů, ale i jejich ducha. Z hlubin zapomnění vytahují často neznámé příběhy majitelů či architektů, připomínají historii kulturní nebo hospodářskou.
Zauhlovačka žije
Na to, že si lidé v „její“ věži obtížně rozumí, si už Jitka Jakubičková zvykla. A nemá to co dělat s obsahem jejich slov – na lidské hlasy zkrátka Zauhlovačka nebyla stavěná a během sta let existence se ve dvaapadesát metrů vysoké zauhlovací a vodárenské věži děly zcela jiné věci. Věž výškou i designem vzdáleně podobnou šikmé věži v italské Pise během první světové války navrhl významný vídeňský architekt moravského původu Leopold Bauer a kromě její bezvadné funkčnosti, s níž dodávala energii a vodu přilehlé továrně na koberce, jí vtiskl takovou eleganci a krásu, až ji český stát před časem zařadil na seznam chráněných památek.
[image id=„200110637“ caption="Z věže putovalo uhlí sem, do…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu