Láska v době globálních klimatických změn

Josefu Pánkovi (1966) toho literární provoz ví málo. Pobýval v Norsku a Austrálii, debutoval sbírkou povídek Kopáč opálů (2013). A zkušenosti z cizích zemí se objevují i v jeho čerstvé novele. Hrdina Tomáš se na pár dní účastní v indickém Bengalúru konference jako vědec, pravděpodobně technického zaměření. Má po rozvodu s manželkou a sbalí víceméně náhodou indickou účastnici konference, s níž prožije intenzivní noc, vášnivou v sexu i v povídání.

Pánkův hrdina umí s gustem a sarkasmem nadávat na chod současného světa, na zaměstnání (zejména na českou a světovou vědu i její provoz), dovede s chutí probrat českou povahu, rasismus a xenofobii. Zároveň je vyděděnec a deprivant dnešní doby. Není imigrant, ale nějak neví, kam patří: v době globalizace a světoběžnictví jsou pro Tomáše a jemu podobné věci jako domov, národ a rasa jen přežitky minulosti. Přesto – nebo právě proto – není spokojený, chybí mu ukotvení, zůstávají jen fobie a vzpomínky. Kvůli fobiím se nedovede pro neustálý hluk a smog v Indii vyspat, rozčiluje ho klid obyvatel Bengalúru, jejich úsměvy. Tomáš už dosáhne klidu jen díky vzpomínkám, jež vyvolalo postkoitální uvolnění, které jeho vyprávění přenese na protiklad Bengalúru, na vylidněný Island počátku devadesátých let.

Autor tu přesvědčivě zachycuje zrychlené poznávání i komunikování; hlas ztraceného nomáda. Z českých i světových próz s expatovskou tematikou je ta Pánkova jedinečná hlavně ve strhujícím stylu. Je zčásti psaná ve druhé osobě a ve zvláštním slovosledu - jenž může značit ztrátu rodného jazyka, obsedanci či izolovanost - atakuje čtenáře bloky refrénovitých ponížení, urážek, sebeobviňování, vzpomínek i nostalgie. Je v tom radost z mluvení ve chvíli, kdy někdo konečně naslouchá? Anebo je až hrabalovské slovní obžerství naopak ukázkou nekonečného monologu, který nenachází partnera ani v nejintimnějších chvílích?

Autor je literární historik.

Josef Pánek: Láska v době globálních klimatických změn

Argo, 160 stran